Lidské ruce se ponoří do měkké, vlhké země a v její tmavé náruči připraví místo pro drobné semínko. Na dlani působí téměř nepatrně. Nic nenaznačuje, že se v jeho uzavřeném nitru skrývají kořeny, větve ani budoucí koruna stromu. Prsty je opatrně vloží do půdy, zahrnou jemnou vrstvou hlíny a zavlaží. Potom nezbývá než čekat a důvěřovat tichému...

Strach přichází dříve než slova. Nejprve se ozve v těle – sevře hrdlo, zkrátí dech, rozbuší srdce a napne svaly, jako by se v jediném okamžiku musely připravit k útěku nebo obraně. Teprve potom se probouzí mysl. Snaží se pochopit, co se děje, dává neklidu jméno a začíná vytvářet obrazy všeho, co by mohlo přijít.

Ještě než se dům probudí, přichází chvíle, v níž svět jako by na okamžik zadržel dech. Předměty vystupují z přítmí, za oknem se začínají ozývat první ptáci a všechno, co nás během dne zaměstnává, dosud mlčí. Nic po nás nechce odpověď. Nikam nemusíme spěchat. Na několik okamžiků prostě jsme.

Radost má mnoho podob. Někdy nás zaplaví při smíchu, radostné zprávě, setkání nebo ve chvíli, na kterou jsme dlouho čekali. Jindy přichází tak jemně, že ji téměř přehlédneme. Ukrývá se v ranním světle, vůni čaje, pohledu zvířete, doteku milovaného člověka nebo v okamžiku, kdy beze slov pocítíme soulad se sebou i se světem kolem nás.

Všechno, co existuje, v sobě nese energii. Slunce, které ráno vystupuje nad obzor. Voda, jež si hledá cestu mezi kameny. Strom, který po dlouhé zimě znovu obrůstá listím. Zvíře, které nás beze slov vycítí. Člověk, který vstoupí do místnosti a svou pouhou přítomností promění její atmosféru.

Hojnost má mnoho podob. Je přítomná v dostatku času, pevném zdraví, důvěře, tvořivosti, blízkých vztazích, duchovním vhledu i příležitostech, které před námi otevírají nové cesty. Poznáváme ji také ve schopnosti přijímat, sdílet a radovat se z dobra, které vstoupilo do našeho života.

Jsou chvíle, kdy světlo nevnímáme očima. Vstoupí do místnosti spolu s ranním sluncem, objeví se v pohledu druhého člověka nebo v nás náhle rozjasní něco, čemu jsme dlouho nerozuměli.

Smrt patří k životu stejně neoddělitelně jako narození, a přesto o ní často mluvíme jen šeptem. Jako by samotné vyslovení tohoto slova mohlo přiblížit něco, před čím se snažíme chránit.

Představa, že život končí posledním úderem srdce, vyrůstá z přesvědčení, že vědomí vzniká v těle a spolu s ním také zaniká. Zkušenosti lidí, kteří se ocitli na samém prahu smrti, však přinášejí jiné svědectví. Ve chvíli, kdy jejich tělo přestávalo plnit své životní funkce, vědomé já nezmizelo. Nadále vidělo, slyšelo, přemýšlelo a vnímalo dění,...