Moudrost smrti
MOUDROST SMRTI
Smrt patří k životu stejně neoddělitelně jako narození, a přesto o ní často mluvíme jen šeptem. Jako by samotné vyslovení tohoto slova mohlo přiblížit něco, před čím se snažíme chránit.
Setkáváme se s ní v odchodech lidí, které jsme milovali, ve ztrátě zvířecích společníků, v proměnách přírody i ve vědomí vlastní konečnosti. Můžeme o ní přemýšlet, hledat oporu ve víře nebo se pokoušet přijmout její místo v řádu života. Přesto zůstává tajemstvím, které nelze zcela obsáhnout rozumem.
Smrt nám nepřipomíná pouze to, že život jednou skončí. Připomíná nám také, že právě proto má každý jeho okamžik neopakovatelnou hodnotu.
Přemýšlet o smrti nemusí znamenat propadat beznaději. Může to být způsob, jak se k životu obrátit pozorněji. Jak si uvědomit, co skutečně stojí za naši energii, která slova bychom neměli příliš dlouho odkládat a čemu možná přisuzujeme větší význam, než ve skutečnosti má.
Smrt odkrývá hranice naší moci. Nemůžeme zastavit čas, uchovat vše beze změny ani zabránit každému odchodu. Můžeme však ovlivnit způsob, jakým jsme přítomni v životě, který právě žijeme.
Vědomí konečnosti nemusí život zmenšovat. Může jej učinit opravdovějším.
Tajemství, před kterým stojíme
Strach ze smrti je přirozený. Dotýká se obavy z bolesti a umírání, ale také nejistoty z toho, co neznáme a nemůžeme ověřit vlastní zkušeností.
Elisabeth Kübler-Rossová v knize O smrti a umírání napsala:
"Smrt je stále děsivou a obávanou událostí a strach ze smrti je všeobecným lidským strachem, i když si myslíme, že jsme jej na mnoha úrovních zvládli."
(volný překlad z anglického originálu)
Strach proto nemusí být známkou nedostatečné víry, duchovní nezralosti ani slabosti. Je přirozenou reakcí člověka na skutečnost, kterou nemůže plně ovládat.
Někdo nachází oporu ve víře v pokračování duše, jiný v přírodních cyklech, filozofii nebo vědomí, že lidský život pokračuje v těch, kterých se dotkl. Někdo žádnou určitou představu nemá. Žádnou z těchto cest není třeba zlehčovat.
Duchovní pohled může přinášet naději, neměl by se však stát jistotou, kterou vnucujeme druhým. Tváří v tvář smrti nemusíme znát všechny odpovědi. Někdy je nejpoctivější zůstat s tajemstvím a nezakrývat je rychlým vysvětlením.
Víra nemusí rušit otázky. Může být tichou důvěrou, která nás provází právě tam, kde odpovědi končí.
Proměna, nikoli snadná odpověď
Vietnamský zenový učitel Thich Nhat Hanh se v knize No Death, No Fear zabývá strachem, že po smrti přestaneme existovat:
"Naším největším strachem je, že se po smrti staneme ničím."
(volný překlad z anglického originálu)
Jeho pohled vychází z buddhistického chápání proměny a vzájemné propojenosti všeho živého. Připomíná obraz mraku, který nezmizí ve chvíli, kdy se promění v déšť. Pokračuje v řece, v půdě, v rostlině i v novém mraku.
O lidském životě tak můžeme uvažovat jako o přítomnosti, která se proměňuje a dotýká se dalšího života. Nejde o důkaz toho, co následuje po smrti. Je to jeden z duchovních obrazů, který může otevřít jiný pohled na zánik a pokračování.
Jiný obraz nabízí T. Lobsang Rampa v knize Tři životy. Obrací se v ní k představě, že tělesná smrt nemusí znamenat konec vědomí. Prostřednictvím příběhu zemřelého člověka popisuje posmrtný mezistav jako prostor dalšího poznávání, v němž duše nahlíží svůj uplynulý život a připravuje se na další cestu.
Rampovo vyprávění nelze chápat jako důkaz toho, co po smrti skutečně následuje. Je osobitou duchovní vizí, která pracuje s myšlenkami karmy, pokračování vědomí a nového zrození. Může však oslovit člověka, jemuž je blízká představa, že smrt uzavírá jednu podobu existence, nikoli celou cestu duše.
Člověk, který odešel, už není vedle nás tak, jak jsme jej znali. Přesto mohou zůstávat jeho slova, gesta, hodnoty, způsob, jakým nás miloval, i proměna, kterou svou přítomností způsobil v našem nitru.
Někdy si po letech uvědomíme, že používáme stejnou větu, připravujeme jídlo stejným způsobem nebo se v určité situaci zachováme tak, jak jsme to kdysi viděli u něj. Fyzická přítomnost skončila, ale něco ze společného života se stalo součástí nás.
Po člověku nezůstává jen vzpomínka. Zůstává také to, čím se díky setkání s ním stal náš vlastní život.
Být nablízku při odcházení
Když se život blízkého člověka chýlí ke konci, často si nevíme rady s vlastní bezmocí. Chtěli bychom jeho odchod zastavit, zmírnit jeho strach nebo najít slova, která by dokázala učinit poslední chvíle snesitelnějšími. Umírající však mnohdy nepotřebuje vysvětlení ani povzbuzování. Potřebuje především cítit, že nezůstal sám.
Blízkost může mít podobu tichého sezení u lůžka, držení za ruku, pohlazení nebo známého hlasu, který klidně promlouvá, i když už nepřichází odpověď. Není nutné zaplňovat každou chvíli slovy. Také mlčení se může stát způsobem, jak říci: Jsem tady a neopouštím tě.
Někdy se v posledních chvílích otevírá prostor pro slova, která byla dlouho odkládána. Pro poděkování, odpuštění, vyznání lásky nebo prosté rozloučení. Nemusí být dokonalá. Jejich síla spočívá v pravdivosti a v odvaze vyslovit je dříve, než už vyslovena být nemohou.
Přijmout blížící se odchod neznamená vzdát se naděje ani přestat milovat. Znamená dovolit umírajícímu, aby odešel svou vlastní cestou. Někdy jej totiž u života drží právě obava o ty, které zde zanechává. Tehdy může být největším projevem lásky ujištění, že může odejít v pokoji, že na všechno krásné nebude zapomenuto a že ti, které miloval, ponesou jeho přítomnost dál ve svém životě.
Rozloučení není popřením pouta. Je jeho posledním pozemským vyjádřením.
Když odejde někdo blízký
Smrt člověka nebo zvířete, které jsme milovali, nezanechává pouze prázdné místo v našem okolí. Proměňuje také náš vnitřní svět.
Najednou chybí známý hlas, pohled, dotek, každodenní zvyk nebo tichá přítomnost. Věci zůstávají na svých místech, ale prostor už není stejný. Svět pokračuje, přestože část našeho vlastního světa se zastavila.
Žádný duchovní pohled by neměl tuto bolest zlehčovat. Věty, že všechno má svůj důvod nebo že smrt je pouze přechodem, mohou být pro někoho oporou. Jinému však mohou připadat příliš rychlé ve chvíli, kdy potřebuje především truchlit, vzpomínat, mlčet nebo vyslovit otázky, na které neexistuje jednoznačná odpověď.
Přijetí smrti neznamená, že nás přestane bolet. Neznamená ani souhlas s tím, co se stalo. Může znamenat postupné uznání skutečnosti, že život se změnil a že se v jeho nové podobě potřebujeme naučit existovat.
Nezapomínáme tím na toho, kdo odešel. Učíme se nést vztah jiným způsobem.
Některé vztahy navíc nebyly jednoduché. Můžeme postrádat člověka, který nám také ublížil. Můžeme oplakávat nejen to, co jsme spolu prožili, ale také to, co už nebude možné napravit nebo vyslovit. Láska, hněv, vděčnost i bolest mohou existovat vedle sebe.
Zármutek není nedostatkem víry. Je svědectvím o tom, že určitý vztah měl v našem životě své místo.
Smrt jako učitelka života
Smrt nám nedává návod, jak máme žít. Klade však otázky, které v běžném spěchu snadno přeslechneme.
Mnohé věci, které nám připadají naléhavé, se v pohledu konečnosti zmenší. Jiné, které stále odkládáme, náhle ukážou svou skutečnou hodnotu. Rozhovor, jenž má dávno proběhnout. Odpočinek, který si nedovolujeme. Rozhodnutí, o němž víme, že dozrálo. Slova lásky, poděkování nebo odpuštění.
Joan Halifaxová v knize Bytí v umírání pokládá prostou otázku:
"Víme-li, že smrt je nevyhnutelná, co je dnes nejvzácnější?"
(volný překlad z anglického originálu)
Odpověď nemusí vést k velkému rozhodnutí. Někdy nás vrátí k člověku, kterému jsme dlouho nezavolali, k práci, která má smysl, k obyčejnému dni, jejž jsme téměř nevnímali, nebo k potřebě přestat věnovat svůj čas tomu, co nás vnitřně vyprazdňuje.
Neznamená to žít pod tlakem, že musíme dokonale využít každý okamžik. Moudrost smrti nespočívá ve spěchu. Učí nás spíše rozlišovat, čemu chceme svůj omezený čas skutečně věnovat.
Smrt nás neučí žít rychleji. Učí nás neztrácet život v tom, co pro nás nemá opravdový význam.
Otázky, které nám smrt pokládá
Mluvit o smrti je zároveň způsobem, jak se ptát na život. Ne na to, zda jsme dost výkonní nebo zda jsme splnili očekávání druhých, ale na to, zda svůj život skutečně obýváme.
Můžeme si proto někdy položit několik citlivých otázek:
- Čemu věnuji svůj čas, přestože to pro mě nemá hlubší význam?
- Která důležitá slova příliš dlouho odkládám?
- Co bych chtěla ve svých vztazích více prožívat, dokud je to možné?
- Jaké hodnoty bych chtěla svou přítomností předávat druhým?
- Co ve mně zůstalo po těch, které jsem milovala?
Na tyto otázky není třeba odpovědět najednou. Některé mohou člověka provázet dlouhou dobu a proměňovat se spolu s ním.
Krátké zastavení
Vezměte si papír a rozdělte jej na tři části.
Co je pro mě dnes skutečně důležité?
Nemusí jít o velký životní cíl. Může to být člověk, o kterého se chcete zajímat, chvíle klidu, péče o vlastní tělo nebo něco, co potřebuje vaši pozornost.
Co může počkat?
Možná zjistíte, že některé povinnosti nejsou tak naléhavé, jak se zdají, nebo že část své energie věnujete věcem, které vám ji pouze odebírají.
Co nechci ponechat nevyslovené?
Nemusíte ihned nic podnikat. Jen si všimněte, zda se objeví poděkování, omluva, vyznání, otázka nebo obyčejná věta, kterou by měl někdo blízký slyšet.
Potom se na celý papír chvíli dívejte. Ne proto, abyste si představovali vlastní smrt, ale abyste znovu uviděli život, který je právě teď ve vašich rukou.
Smrt zůstává tajemstvím. Můžeme o ní přemýšlet, vytvářet duchovní představy a hledat oporu ve víře, ale nikdo z nás nemůže druhému nabídnout úplnou jistotu.
Můžeme však vědět, že život, který právě prožíváme, není návrhem na něco, co začne později. Odehrává se nyní – v našich vztazích, rozhodnutích, slovech i v obyčejných chvílích, kterým možná nevěnujeme pozornost.
Možná právě v tom spočívá moudrost smrti. Neříká nám, že se nemáme bát ani že nemáme truchlit. Připomíná nám, že křehkost a hodnota života nejsou protiklady. Život je vzácný také proto, že jej nemůžeme vlastnit navždy.
Smrt nám nebere význam života. Svou přítomností nám připomíná, abychom jej neodkládali.
K dalšímu čtení
- Maggie Callananová a Patricia Kelleyová: Poslední dary – Jak porozumět zvláštnímu vnímání a potřebám umírajících
- Joan Halifaxová: Bytí v umírání
- Marie de Hennezel: Smrt zblízka – Umírající nás učí žít
- Elisabeth Kübler-Rossová: O smrti a umírání
- C. S. Lewis: Svědectví o zármutku
- Kathryn Mannixová: Máme konec na paměti? – Umírání, smrt a moudrost v době popírání
- Axel Munthe: Kniha o životě a smrti
- Sogjal Rinpočhe: Tibetská kniha o životě a smrti
- Marie Svatošová: Hospice a umění doprovázet
- Thich Nhat Hanh: Žádná smrt, žádný strach
- Bronnie Wareová: Čeho před smrtí nejvíce litujeme
- Marilyn Yalomová a Irvin D. Yalom: O smrti a životě
- Elisabeth Kübler-Rossová: O smrti a umírání
- Elisabeth Kübler-Rossová: O životě po smrti
- Stanislav Grof: Lidské vědomí a tajemství smrti
- Raymond A. Moody: Život po životě
- Anita Moorjani: Musela jsem zemřít – Má cesta od nemoci k opravdovému uzdravení
- Pim van Lommel: Nekonečné vědomí
- Gordon Smith: Na vlastní oči – Vše, co potřebujete vědět o smrti a báli jste se zeptat
- Thich Nhat Hanh: Žádná smrt, žádný strach
- Sogjal Rinpočhe: Tibetská kniha o životě a smrti
- Lama Ole Nydahl: O smrti a znovuzrození
- T. Lobsang Rampa: Tři životy
- Joan Halifaxová: Bytí v umírání