Smrt
Smrt patří k životu stejně neoddělitelně jako narození, a přesto o ní často mluvíme jen šeptem. Jako by samotné vyslovení tohoto slova mohlo přiblížit něco, před čím se snažíme chránit.
Setkáváme se s ní v odchodech lidí, které jsme milovali, ve ztrátě zvířecích společníků, v proměnách přírody i ve vědomí vlastní konečnosti. Můžeme o ní přemýšlet, hledat oporu ve víře nebo se pokoušet přijmout její místo v řádu života. Pro většinu lidí však zůstává tajemstvím, které nelze zcela obsáhnout rozumem.
Vědomí, že život jednou skončí, dává každému jeho okamžiku neopakovatelnou hodnotu.
Tváří v tvář smrti poznáváme hranice své moci. Nemůžeme zastavit čas, uchovat vše beze změny ani uniknout pomíjivosti, která prostupuje celý život. Můžeme však ovlivnit, jakým způsobem svůj život prožíváme.
Vědomí konečnosti neubírá životu na hodnotě. Vede nás k jeho opravdovějšímu prožívání.
Tajemství, před nímž stojíme
Strach ze smrti je přirozený. Dotýká se obavy z bolesti a umírání, ale také nejistoty z toho, co neznáme a nemůžeme ověřit vlastní zkušeností.
Elisabeth Kübler-Rossová v knize O smrti a umírání napsala:
"Smrt je stále děsivou a obávanou událostí a strach ze smrti je všeobecným lidským strachem, i když si myslíme, že jsme jej na mnoha úrovních zvládli."
(volný překlad z anglického originálu)
Strach proto není známkou nedostatečné víry, duchovní nezralosti ani slabosti.
Opora tváří v tvář smrti má mnoho podob. Vychází z víry v pokračování duše, z porozumění přírodním cyklům, z filozofického poznání i z vědomí, že lidská přítomnost nekončí beze stopy. Každý člověk si vytváří vlastní vztah ke smrti podle svého poznání, zkušeností a vnitřního cítění.
Duchovní pohled přináší naději, že tělesnou smrtí existence nekončí. Nedává odpověď na každou otázku, ale nabízí oporu tam, kde vlastní zkušenost a rozum nestačí.
Víra neruší otázky. Je tichou důvěrou, která nás provází i tam, kde odpovědi dosud neznáme.
Když se konec stává novým počátkem
Vietnamský zenový učitel Thich Nhat Hanh se v knize No Death, No Fear zabývá strachem, že po smrti přestaneme existovat:
"Naším největším strachem je, že se po smrti staneme ničím."
(volný překlad z anglického originálu)
Jeho pohled vychází z buddhistického chápání proměny a vzájemné propojenosti všeho živého. Připomíná obraz mraku, který nezmizí ve chvíli, kdy se promění v déšť. Pokračuje v řece, v půdě, v rostlině i v novém mraku.
Podobnou proměnu vidíme v koloběhu přírody. Semínko vložené do země vyklíčí, vyroste v rostlinu a vydá plody, v nichž dozrávají další semena. Když rostlina odumře, vrací se do země, obohacuje půdu a vytváří podmínky pro nový život.
V přírodě proto smrt nestojí proti životu. Je součástí jeho neustálé proměny. Jedna podoba zaniká, aby se mohla stát základem jiné, a to, co na první pohled vnímáme jako konec, již v sobě nese nový počátek.
Také o lidském životě lze uvažovat jako o přítomnosti, která se proměňuje a pokračuje za hranicemi své původní podoby. Přírodní koloběh nedává úplnou odpověď na tajemství smrti, ukazuje však, že zánik jedné formy nemusí znamenat konec samotného života.
T. Lobsang Rampa v knize Tři životy obrací pozornost k představě, že tělesná smrt neznamená konec vědomí. Ve vyprávění zemřelého člověka popisuje posmrtný mezistav jako prostor dalšího poznávání, v němž duše nahlíží svůj uplynulý život a připravuje se na další cestu.
Rampovo vyprávění je osobitou duchovní vizí, která pracuje s myšlenkami karmy a nového zrození. Smrt v ní uzavírá jednu podobu existence, nikoli celou cestu duše.
Láska v čase odcházení
Když se život blízkého člověka chýlí ke konci, často si nevíme rady s vlastní bezmocí. Chtěli bychom jeho odchod zastavit, zmírnit jeho strach nebo najít slova, která by dokázala učinit poslední chvíle snesitelnějšími jemu i nám. Umírající však mnohdy nepotřebuje vysvětlení ani povzbuzování. Potřebuje především cítit, že nezůstal sám.
Blízkost může mít podobu tichého sezení u lůžka, držení za ruku, pohlazení nebo známého hlasu, který klidně promlouvá, i když už nepřichází odpověď. Není nutné zaplňovat každou chvíli slovy. Také mlčení se může stát způsobem, jak říci: "Jsem tady a neopouštím tě."
Někdy se v posledních chvílích otevírá prostor pro slova, která byla dlouho odkládána. Pro poděkování, odpuštění, vyznání lásky nebo prosté rozloučení. Nemusí být dokonalá. Jejich síla spočívá v pravdivosti a v odvaze vyslovit je, aby po odchodu nezůstala tíha nevyřčeného.
Přijmout blížící se smrt neznamená vzdát se naděje ani přestat milovat. Znamená dovolit blízkému člověku, aby odešel svou vlastní cestou. Umírajícího někdy poutá k životu obava o ty, které zde zanechává. Tehdy může být největším projevem lásky ujištění, že smí odejít v pokoji, že na všechno krásné nebude zapomenuto a že ti, které miloval, ponesou jeho přítomnost dál ve svém životě.
Rozloučením vzájemné spojení nekončí. Je posledním pozemským gestem lásky.
Když odejde někdo blízký
Když zemře milovaný člověk nebo zvířecí společník, zasáhne jeho ztráta celý náš život a hluboce promění naše nitro.
Najednou chybí známý hlas, pohled, dotek, každodenní zvyk nebo tichá přítomnost. Věci zůstávají na svých místech, ale každodennost ztratila podobu, kterou jsme důvěrně znali. Svět pokračuje, přestože část našeho vlastního světa se zastavila.
Do bolesti pozůstalého někdy vstupují slova, která do ní nepatří. Předčasné otázky týkající se majetku a budoucích rozhodnutí, nevyžádané rady, poznámky postrádající cit nebo věty vycházející pouze ze zájmů těch, kteří je pronášejí. Ve chvíli největší zranitelnosti dokážou bolest ještě prohloubit a zůstat v paměti po mnoho let.
Útěchu nepřinášejí ani ujištění, že všechno má svůj důvod, že smrt byla vysvobozením nebo že život musí jít dál, pokud přehlížejí to, co pozůstalý právě prožívá. Vnímavost v takové chvíli nespočívá v hledání správných slov. Projevuje se schopností naslouchat, být tiše přítomen, nabídnout oporu a respektovat způsob, jakým člověk svou ztrátu prožívá.
Přijmout skutečnost smrti neznamená, že bolest odezní, ani že souhlasíme s tím, co se stalo. Znamená pozvolna uznat, že náš život se změnil a že se v jeho nové podobě potřebujeme naučit žít.
Nezapomínáme tím na toho, kdo odešel. Učíme se nést jeho přítomnost v sobě jiným způsobem.
Žádný blízký vztah není tvořen jen krásnými chvílemi. Nese v sobě také nedorozumění, nevyslovená slova i okamžiky, kdy jsme si navzájem ublížili, vědomě či nevědomě. Po smrti blízkého člověka proto netruchlíme jen nad ztrátou společného života. Bolí také vědomí, že něco zůstalo nevyřčeno, nepochopeno nebo nenapraveno. V zármutku se tak láska a vděčnost často prolínají s lítostí, bolestí nebo hněvem.
Láska smrtí nekončí. Zůstává živá v našem nitru a nadále spojuje to, co smrt ve fyzickém světě oddělila.
Smrt jako učitelka života – hodnota omezeného času
Vědomí smrti nám neurčuje, jak máme žít. Staví nás však před otázky, které v každodenním spěchu snadno přehlížíme.
Z pohledu konečnosti ztrácejí mnohé zdánlivě naléhavé věci svou závažnost. Naopak to, co dlouho odkládáme, ukazuje svou skutečnou hodnotu. Rozhovor, který měl dávno proběhnout. Odpočinek, který si nedovolujeme. Rozhodnutí, o němž víme, že dozrálo. Slova lásky, poděkování nebo odpuštění.
Čas, který je nám dán, není neomezený, a to se týká i našich vztahů. Stává se, že se dva lidé, kteří se stále milují, po hádce nebo nedorozumění celé měsíce či roky nekontaktují. Každý čeká, že první krok udělá ten druhý, zatímco čas plyne a nevrací se. Tam, kde láska trvá, stojí za to opustit vzdor i potřebu mít pravdu, přiblížit se, podat ruku a pravdivě vyjádřit své city. Neznamená to popřít vzniklé zranění, ale nedovolit mu, aby rozhodlo o celém vztahu.
Joan Halifaxová v knize Bytí v umírání pokládá prostou otázku:
"Víme-li, že smrt je nevyhnutelná, co je dnes nejvzácnější?"
(volný překlad z anglického originálu)
Odpověď nemusí znamenat zásadní rozhodnutí. Často obrací naši pozornost k práci, která má smysl, k obyčejnému dni, jejž jsme téměř nevnímali, nebo k potřebě přestat věnovat svůj čas tomu, co nás vnitřně vyprazdňuje.
Nejde o to zaplnit každý okamžik činností ani žít ve strachu, že něco nestihneme.
Nejde o to žít rychleji, ale neztrácet čas tím, co pro nás nemá opravdový význam.
Meditace o pomíjivosti
Posaďte se na chvíli do ticha a několikrát se klidně nadechněte. Vnímejte své tělo, tlukot srdce a život, který je právě teď přítomný. Nespěchejte. Nechte myšlenky postupně se ztišit a obraťte pozornost k tomu, co je pro vás skutečně důležité.
Potom si vezměte papír a rozdělte jej na čtyři části.
Co ve svém životě nechci dál odkládat?
Vzpomeňte si na rozhodnutí, přání, setkání nebo změnu, o nichž již delší dobu víte, ale stále je odsouváte. Nehledejte velké životní cíle. Někdy jde o návštěvu místa, na které dlouho myslíte, setkání s blízkým člověkem, návrat k oblíbené činnosti nebo chvíli odpočinku, kterou si stále nedopřejete. I zdánlivě obyčejná věc pro nás může mít hluboký význam.
Co nechci ponechat nevyslovené?
Obraťte pozornost ke svým vztahům. Je ve vašem životě člověk, kterému chcete poděkovat, omluvit se, vyjádřit lásku nebo říci něco, co už dlouho zůstává skryté? Zapište si jeho jméno a slova, která by měl slyšet.
Co mi odchod někoho blízkého pomohl hlouběji pochopit?
Vzpomeňte si na člověka nebo zvířecího společníka, jehož odchod se dotkl vašeho života. Zůstaňte pouze u toho, co jste v této chvíli připraveni unést. Vnímejte, co se ve vás díky této zkušenosti proměnilo a co jste hlouběji pochopili o lásce, vztazích, pomíjivosti nebo hodnotě společně prožitého času. Zaznamenejte také to, co ve vás zůstalo a co díky této blízkosti nesete dál.
Co chci svou přítomností zanechat v životech druhých?
Nemusí jít o velké dílo ani o něco, co bude znát mnoho lidí. Člověk zůstává v druhých také způsobem, jakým jim naslouchal, jak se vedle něj cítili, jakou laskavost jim projevil a co jim pomohl pochopit. Zamyslete se nad tím, jakou hodnotu chcete svou přítomností předávat lidem, kteří vstupují do vašeho života.
Potom se na celý papír chvíli dívejte. Vnímejte, co ve vás při pohledu na napsaná slova ožívá a co právě teď cítíte jako vhodné udělat. K ničemu se nenuťte ani se nesnažte okamžitě uskutečnit všechno, co jste si zapsali. Jen zůstaňte chvíli s tím, co se ve vás ozývá nejvýrazněji.
Na závěr zavřete oči a znovu obraťte pozornost ke svému dechu a tlukotu srdce. Uvědomte si, že vše, co jste si zapsali, náleží k životu, který právě žijete – k času, v němž lze ještě mnohé prožít, vyslovit, napravit nebo naplnit. Až budete připraveni, pomalu otevřete oči. Papír si ponechte a vraťte se k němu ve chvíli, kdy budete chtít své poznání proměnit v konkrétní krok.
Nevíme, kolik času nám bylo dáno. O to větší význam má žít pravdivě a nenechávat lásku ani důležitá slova na později.
K dalšímu čtení
- Maggie Callananová a Patricia Kelleyová: Poslední dary – Jak porozumět zvláštnímu vnímání a potřebám umírajících
- Joan Halifaxová: Bytí v umírání
- Marie de Hennezel: Smrt zblízka – Umírající nás učí žít
- Elisabeth Kübler-Rossová: O smrti a umírání
- C. S. Lewis: Svědectví o zármutku
- Stanislav Grof: Lidské vědomí a tajemství smrti
- Raymond A. Moody: Život po životě
- Sogjal Rinpočhe: Tibetská kniha o životě a smrti
- Marie Svatošová: Hospice a umění doprovázet
- Thich Nhat Hanh: Žádná smrt, žádný strach
- T. Lobsang Rampa: Tři životy
- Marilyn Yalomová a Irvin D. Yalom: O smrti a životě