Strach versus odvaha
Strach přichází dříve než slova. Nejprve se ozve v těle – sevře hrdlo, zkrátí dech, rozbuší srdce a napne svaly, jako by se v jediném okamžiku musely připravit k útěku nebo obraně. Teprve potom se probouzí mysl. Snaží se pochopit, co se děje, dává neklidu jméno a začíná vytvářet obrazy všeho, co by mohlo přijít.
Někdy strach vstoupí do našeho nitra tváří v tvář skutečnému nebezpečí. Jindy jej probudí rozhovor, rozhodnutí nebo změna, která dosud ani nenastala. Stačí vzpomínka, jediná věta, nečekané ticho či nejistota v hlase druhého člověka – a přítomná chvíle se náhle začne vzdalovat pod nánosem obav.
Strach provází člověka od počátku jeho existence. Chrání život, zostřuje smysly a upozorňuje na hranici bezpečí. Dokáže se však odtrhnout od toho, co právě je, a nést dál ozvěnu chvíle, která již pominula. Potom nevyrůstá z nebezpečí stojícího před námi, ale z minulého zranění, převzaté obavy nebo představy budoucnosti, která dosud nenastala.
Strach není vždy důkazem, že před námi stojí nebezpečí. Někdy pouze střeží místo, které bylo kdysi zraněno.
Mnoho tváří strachu
Strach k nám nepřichází pokaždé ve stejné podobě. Někdy jej poznáme okamžitě. Má tvář bolesti, nemoci, ztráty, samoty, smrti nebo setkání s člověkem, jehož přítomnost v nás vyvolává neklid. Jindy se skrývá hlouběji a promlouvá tišeji – v obavě z odmítnutí, ponížení, selhání nebo zklamání těch, na jejichž mínění nám záleží.
Stojíme-li před rozhodnutím, někdy se dlouho nedokážeme pohnout z místa. Jedna cesta vede k tomu, co známe, druhá se ztrácí v neznámu. Mysl zvažuje všechny následky, znovu se vrací na začátek a hledá jistotu, kterou žádná z možností neposkytuje. Pod zdánlivou nerozhodností přitom často neleží slabost, ale strach, že jediným krokem navždy změníme svůj dosavadní život.
Strach nás dokáže zastavit také před otevřením se druhým. Toužíme být přijati, ale současně se obáváme, že druhý člověk spatří naši zranitelnost. Chceme vyslovit vlastní názor či pocity, nastavit hranici nebo přiznat, po čem skutečně toužíme, avšak důvěrně známé varování v nás zašeptá, že bezpečnější je mlčet.
Nebojíme se proto pouze toho, že něco ztratíme. Obáváme se také změny, kterou by naplnění našich přání přineslo, i toho, kým bychom se stali, kdybychom překročili hranice svého dosavadního života a vykročili jiným směrem.
Každý strach nese jinou zprávu. Jeden nás odvádí od skutečného ohrožení, druhý vyrůstá ze zkušenosti se starou bolestí a další se ozývá na prahu změny. Porozumět mu znamená na chvíli se zastavit, naslouchat a rozeznat, odkud jeho hlas přichází. Stojí před námi skutečná hrozba, nebo mysl pouze oživila staré obavy a naučené vzorce? Teprve když tento rozdíl rozpoznáme, dokážeme se rozhodnout, zda nás strach chrání, nebo zda mu znovu dovolujeme určovat směr našeho života.
Když strach ovládne mysl
Nejistota otevírá dveře, jimiž strach vstupuje do mysli. Ta chce vědět, co přijde, jak všechno dopadne a zda nás budoucnost nezastihne nepřipravené. Když odpověď nenachází, začne prázdná místa zaplňovat vlastními obrazy.
Jedna obava se rozvětví do mnoha dalších. Člověk již neprožívá pouze to, co se skutečně děje, ale také rozhovory, které dosud neproběhly, ztráty, které nenastaly, a cesty, na něž nikdy nevykročil. Každá z těchto představ vyvolává skutečné napětí, přestože existuje pouze v mysli.
A tak se snažíme získat kontrolu. Promýšlíme každou možnost, sledujeme nepatrné změny v chování druhých a hledáme znamení, podle nichž bychom poznali, co se blíží. Kontrola slibuje bezpečí, ale její příslib se stále vzdaluje. Čím pečlivěji se snažíme předvídat každý pohyb života, tím více nás zneklidňuje všechno, co se našemu plánování vymyká.
Mysl nás nedokáže ochránit před budoucností tím, že nás přinutí prožít všechny její obávané podoby předem.
Svět se v takové chvíli zúží. Přestáváme vidět možnosti, pomocnou ruku i vlastní schopnosti. Před námi zůstává pouze překážka a za námi mizí vzpomínka na všechno, čím jsme již prošli.
Když strach promlouvá tělem
Tělo někdy zachytí nebezpečí dříve, než je rozum dokáže pojmenovat. Vnímá tvrdost hlasu, napětí v pohybu, nepatrnou změnu výrazu i atmosféru, která se náhle proměnila. Objeví se sevření, neklid nebo potřeba odejít, přestože ještě nedokážeme vysvětlit proč. Takový pocit nemusí vyrůstat ze starého zranění. Někdy je hlasem intuice, která nás upozorňuje na něco skutečného, co mysl dosud přehlíží.
Každý člověk reaguje jinak. Jeden při křiku ustrne, nedokáže se pohnout ani nalézt slova. Druhému se rozbuší srdce, začnou se mu potit ruce nebo se roztřese. Další pocítí potřebu utéct, bránit se, zvýšit hlas či rychle druhého uklidnit, aby napětí co nejdříve skončilo. Tyto reakce přicházejí dříve než vědomé rozhodnutí. Mysl se v jediném okamžiku snaží nalézt způsob, jak nás ochránit.
Jindy však síla tělesné reakce neodpovídá tomu, co se právě děje. Přítomná situace se pouze dotkla něčeho, co již jednou bolelo. Tón hlasu, gesto nebo způsob jednání otevřou starou zkušenost a tělo reaguje, jako by se minulost znovu vracela.
Ze zranění se pak rodí tiché pravidlo: to, co se stalo, se již nesmí opakovat. Začneme se vyhýbat podobným lidem, vztahům a situacím. Zpočátku tím chráníme citlivé místo, které potřebuje čas. Později však zjistíme, že prostor našeho života se zmenšuje.
Strach začne nenápadně rozhodovat, kam půjdeme, komu uvěříme, co vyslovíme a po čem si ještě dovolíme toužit. Každým ústupem získává další část území, které kdysi patřilo nám.
Porozumět tělesné reakci proto znamená naslouchat jí, nikoli ji bezvýhradně poslechnout ani umlčet. Někdy nás oprávněně vede pryč od člověka či situace, v nichž se necítíme bezpečně. Jindy potřebujeme udělat malý krok k tomu, před čím ustupujeme, zůstat chvíli přítomni a zakusit, že dnešní okamžik nemusí opakovat minulost.
Pocit bezpečí nevzniká přesvědčováním, že se již nic bolestného nestane. Roste ze schopnosti rozpoznat, co nám tělo sděluje, důvěřovat jeho varování a současně rozeznat chvíli, kdy namísto přítomnosti promlouvá dávný strach.
Strach, který jsme převzali
Ne všechny obavy vznikly z toho, co jsme sami prožili. Některé jsme podvědomě převzali od lidí, mezi nimiž jsme vyrůstali, ještě dříve, než jsme dokázali porozumět jejich významu.
Dítě naslouchá slovům dospělých, ale stejně pozorně vnímá jejich mlčení, napětí a způsob, jakým hledí na svět. Poznává, čeho se obávají, před čím ustupují a o čem se doma nemluví. Jejich strach přijímá jako součást skutečnosti, protože jinou dosud nezná.
Tak se z generace na generaci předává strach z nedostatku, změny, cizích lidí, nemoci, osamění i mínění okolí. Jeho původ nemusí spočívat v jediné těžké události. Často jej utvářela povaha člověka, jeho schopnost porozumět sobě i světu, osobní zkušenosti, prostředí a životní podmínky, v nichž se ocitl. To, co kdysi představovalo způsob ochrany nebo přežití, se postupně proměnilo v rodinné přesvědčení a generační vzorec. Další generace jej podvědomě přebírají, přestože okolnosti, z nichž vyrostl, již dávno pominuly.
Takový vzorec se často skrývá za rozumnost, povinnost nebo opatrnost. Nenápadně určuje, co se nedělá, čeho je třeba se vyvarovat, co by si pomysleli druzí a jaký život je ještě považován za přijatelný. Nezní cize ani hrozivě. Zní důvěrně, protože nás provází od dětství. Přesto někde hluboko uvnitř cítíme, že toto nastavení není skutečně naše a že nám již neslouží.
Časem přestáváme rozeznávat, zda hlas, který nás zastavuje, vychází z našeho vlastního poznání, nebo zda v nás stále promlouvá obava člověka, který se kdysi sám bál. Převzatý strach potom ovlivňuje naše rozhodování, vztahy i hranice toho, co si dovolíme prožít.
Jakmile takový strach rozpoznáme, nemusíme jej nést dál. Lze jej s úctou ponechat minulosti, z níž vzešel, a zvolit si vlastní způsob života. Tím se neuvolňuje pouze naše nitro. Přestáváme tento vzorec předávat dál a přinášíme větší svobodu také těm, kteří přijdou po nás.
Dospělost nepřináší pouze právo rozhodovat o vlastním životě. Přináší také odpovědnost rozpoznat, které obavy skutečně patří nám a které jsme převzali, ať už z lásky, loajality nebo nevědomé věrnosti své rodině.
Ne každý hlas, který v nás varuje, je hlasem našeho vlastního poznání.
Odvaha neznamená nemít strach
Odvahu si představujeme jako neochvějnost – jako stav, v němž člověk nepochybuje, neváhá a necítí slabost. Skutečná odvaha však nevyrůstá z nepřítomnosti strachu. Rodí se ve chvíli, kdy jej cítíme, a přesto nezradíme to, co vnímáme jako pravdivé.
Paul Tillich ve své knize Odvaha být spojuje odvahu se schopností přitakat vlastnímu bytí navzdory úzkosti, nejistotě a vědomí konečnosti. Odvaha v jeho pojetí nespočívá pouze v hrdinském činu. Je hlubokým rozhodnutím nezříci se sebe sama ani tehdy, když neznáme výsledek.
Někdy má podobu velkého kroku, který změní směr života. Jindy se ukryje do jediného slova: ne, ano, odejdu, zůstanu, nevím, potřebuji pomoc. Je přítomna ve chvíli, kdy přiznáme chybu, ukážeme zranitelnost, nastavíme hranici nebo přestaneme předstírat, že je všechno v pořádku.
Odvážný člověk není ten, koho strach nikdy nenavštívil. Je to člověk, který mu nesvěřil rozhodování o celém svém životě.
Odvaha nezačíná vítězstvím nad strachem. Začíná prvním krokem, který učiníme v jeho přítomnosti.
Skrytá řeč strachu
Pod mnoha obavami se ukrývá něco křehkého a vzácného – touha po bezpečí, přijetí, lásce nebo jistotě, že náš život má smysl. Strach často střeží právě to, na čem nám nejvíce záleží. Zároveň však podporuje jednání, jímž se snažíme zabránit tomu, čeho se obáváme.
Obava ze ztráty vyrůstá z hloubky pouta. Strach z odmítnutí chrání touhu někam patřit. Za obavou ze selhání se skrývá potřeba vlastní hodnoty. Strach z nedostatku vede k hromadění a neustálému vytváření zásob. Strach z nemoci obrací pozornost ke každému tělesnému signálu a snadno živí další obavy. Strach ze změny chrání známý svět, i když jsme v něm již dávno přestali být šťastní.
Dokud slyšíme pouze strach, vnímáme především zákaz: nechoď, neriskuj, neodhaluj se, zůstaň tam, kde jsi. Když však obrátíme pozornost k tomu, co se nachází pod ním, jeho řeč se začne proměňovat. Za varováním spatříme hodnotu, která touží být nejen chráněna, ale také skutečně žita a naplněna.
Strach však neukazuje vždy stejným směrem. Někdy stojí na stráži před skutečným nebezpečím a jeho hlas si zaslouží naši pozornost. Jindy hlídá dveře, které již dávno nemusí zůstat zavřené. Právě za nimi čeká část života, k níž jsme se dosud neodvážili přiblížit. Moudrost nespočívá v tom, že překonáme každý strach, ale že rozeznáme, který nás chrání a který nás drží v místě, jež jsme již vnitřně opustili.
Strachu porozumět, odvahu následovat
Každá skutečná změna přináší chvíli, kdy dosavadní jistoty přestávají platit, ale nové ještě nemá jméno ani pevný tvar. Stojíme mezi dvěma světy. Za námi zůstává to, čemu jsme přestali věřit nebo co již přestalo existovat či fungovat, a před námi se otevírá cesta, kterou dosud neznáme.
Právě na tomto prahu bývá strach nejsilnější. Neoznamuje vždy, že jdeme nesprávným směrem. Někdy je pouze znamením, že jsme došli k hranici všeho, co jsme dosud znali.
Návrat slibuje bezpečí známého světa. Víme, co od něj čekat i jakou cenu za toto bezpečí platíme. Krok vpřed nás části této jistoty zbaví, ale současně otevře prostor tomu, co se v našem životě teprve snaží narodit. Na jedné křižovatce nelze vykročit dvěma směry. Každá skutečná volba proto znamená nejen něco přijmout, ale také něco opustit.
Člověk chvíli stojí a naslouchá dvěma hlasům. Jeden jej volá zpět do bezpečí známého světa. Druhý je tišší, ale hlubší. Přichází z místa, které již ví, že další setrvání by znamenalo opustit sebe sama.
Žádná cesta ke skutečné změně nevede mimo strach. Prochází jeho stínem a odhaluje, že opravdová síla nespočívá ve snaze ovládnout všechno, co přichází. Rodí se z důvěry, že dokážeme udělat další krok, i když dosud nevidíme celou cestu.
Za hranicí strachu nás nečeká život bez nejistoty. Čeká tam světlo, v němž spatříme, že jsme schopni projít i tím, čeho jsme se báli.
Meditace odvahy
Posaďte se nebo si na chvíli lehněte do ticha a obraťte pozornost k dechu. Nesnažte se jej měnit ani prohlubovat. Pouze vnímejte, jak přichází a znovu odchází, zatímco tělo postupně zpomaluje.
Vybavte si obavu, která vás v poslední době provází. Zvolte cokoli, co se právě hlásí o pozornost. Nevytvářejte kolem ní další obrazy ani v mysli nerozehrávejte všechno, co by se mohlo stát. Vnímejte samotný strach a dovolte mu být chvíli přítomen.
Nesnažte se jej zahnat ani zadržet. Nechte jej projít jeho přirozeným průběhem. Když jej nepotlačujete, ale ani nepřiživujete dalšími představami, postupně se vyčerpá. Poznáte to podle toho, že dech začne plynout volněji, sevření poleví a strach již nebude poutat veškerou vaši pozornost.
Vnímejte, kde se strach v těle ozývá. S každým výdechem uvolňujte čelist, ramena, břicho i ruce. Nic neurychlujte. Dejte tělu čas, aby napětí, které již nemusí držet, samo pozvolna odeznělo.
Potom se v duchu zeptejte:
"Co mi tento strach ukazuje?"
Nechte otázku doznít a netlačte na odpověď. Někdy se objeví obraz, vzpomínka, pocit nebo krátký záblesk porozumění. Jindy odpověď přichází později – ve chvíli, kdy ji již nehledáte a vaše mysl se obrátí jinam.
Chvíli pouze spočiňte s dechem. Potom si položte druhou otázku:
"Co by se v mém jednání změnilo, kdyby mě vedla odvaha?"
Ani tentokrát nehledejte odpověď silou. Zůstaňte několik nádechů v tichu a dovolte jí, aby se vynořila ve vlastním čase.
Vzpomeňte si na chvíli, kdy jste již v minulosti dokázali projít něčím, čeho jste se obávali. Nemuselo jít o velké vítězství. Stačí okamžik, kdy jste promluvili, rozhodli se, něco ukončili, začali znovu nebo jednoduše vydrželi. Připomeňte si, že sílu, kterou nyní hledáte, již v sobě máte.
Nakonec si představte jediný malý krok, který dokážete učinit nyní. Nemusí vyřešit všechno, co před vámi stojí. Někdy je takovým krokem čin, jindy vyslovená věta, rozhodnutí nebo prostá myšlenka:
"Zvládnu to. Udělám první krok."
Chvíli nechte tato slova doznít. Potom se zhluboka nadechněte, pomalu vydechněte a vraťte pozornost k prostoru kolem sebe.
Odvaha není chvíle, kdy strach zmizí. Je to chvíle, kdy vedle něj nalezneme svou vlastní sílu.
K dalšímu čtení
- Brené Brownová: Odvaha být zranitelný
- Pema Chödrönová: Když ztrácíme půdu pod nohama
- Elizabeth Gilbertová: Velké kouzlo
- Jiddu Krishnamurti: O strachu
- Gordon Livingston: O strachu a odvaze – Jak se zbavit obav a být šťastný
- Rollo May: Odvaha tvořit
- Osho: O strachu – Pochopení a přijetí životních nejistot
- Paul Tillich: Odvaha být
- Don Miguel Ruiz: Hlas poznání
- Gavin de Becker: Dar strachu
- Michael A. Singer: Nespoutaná duše – Vaše cesta za hranice vás samých
- Harriet Lernerová: The Dance of Fear – Rising Above Anxiety, Fear, and Shame to Be Your Best and Bravest Self (v angličtině)