Světlo našeho nitra
Jsou chvíle, kdy světlo nevnímáme očima. Vstoupí do místnosti spolu s ranním sluncem, objeví se v pohledu druhého člověka nebo v nás náhle rozjasní něco, čemu jsme dlouho nerozuměli.
Někdy přichází tiše – jako pocit úlevy, naděje či vnitřního prostoru. Jindy nás zastihne ve chvíli, kdy jsme si již téměř zvykli na své vnitřní šero a přestali věřit, že se něco změní.
Ve světle získávají věci svůj tvar a cesta před námi směr. Zároveň v něm vystupuje i to, před čím jsme dosud zavírali oči. Proto se od nejstarších dob stalo symbolem poznání, vědomí, naděje a duchovního probuzení.
Světlo však nemusí zůstávat pouze symbolem. Mystikové, lidé ponoření do hluboké meditace i ti, kteří se ocitli na hranici života a smrti, popisují setkání se světlem jako skutečný a hluboce proměňující prožitek. Ne každý toto světlo spatří a každý je zakouší jiným způsobem. Právě tady začíná jeho tajemství. Nejhlubší podoby světla se vymykají běžnému dokazování i úplnému lidskému pochopení, a přesto dokážou člověka, který je zakusí, proměnit.
Světlo nám neukazuje pouze cestu před námi. Pomáhá nám také spatřit to, co jsme dosud nedokázali nebo nechtěli vidět.
Světlo jako pramen života
Bez světla by život v podobě, v jaké jej známe, nemohl existovat. Slunce probouzí semena, vyživuje rostliny, určuje rytmus dne a noci a proměňuje vše, čeho se dotkne.
Vedle světla, které přichází ze Slunce, však citlivě vnímající lidé od nepaměti zakoušejí ještě jiné světlo – světlo ducha, duše a Boží přítomnosti. Nezávisí na denní době ani na tom, zda je kolem nás jasno nebo tma. Projevuje se jako vnitřní záře, teplo, hluboký mír, pocit bezpodmínečné lásky nebo vědomí, že jsme součástí něčeho většího.
Někdo tuto přítomnost nazývá Bohem, jiný zdrojem života, vědomím nebo duchem. Rozdílná pojmenování směřují k podobné zkušenosti – k poznání, že život nepramení pouze z člověka a že jsme neseni silou, která nás přesahuje a zároveň prostupuje celé naše bytí.
Božské světlo není odměnou pro vyvolené ani známkou duchovní výjimečnosti. Podobně jako Slunce nezanikne jen proto, že je zakryjí mraky, neztrácí se ani vnitřní světlo ve chvílích, kdy procházíme bolestí, strachem nebo pochybnostmi.
Světlo nám umožňuje vidět svět kolem sebe. V duchovním smyslu je však také životní silou, která oživuje naše nitro a obrací nás k tomu, co člověka přesahuje a zároveň prostupuje celé jeho bytí.
Světlo jako způsob vidění
Richard Rohr v knize Univerzální Kristus připomíná:
"Světlo není ani tak tím, co přímo vidíme, jako spíše tím, skrze co vidíme všechno ostatní."
(volný překlad z anglického originálu)
Rohr touto myšlenkou obrací pozornost od toho, na co se díváme, ke způsobu, jakým se díváme. Světlo zde nepředstavuje odpověď ani vysvětlení, ale kvalitu vědomí, která ovlivňuje naše poznávání skutečnosti.
Strach, touha nebo předem vytvořený úsudek dokážou naše vidění zúžit natolik, že vnímáme především to, co potvrzuje naše dosavadní přesvědčení. S hlubším porozuměním se skutečnost sama nemění, odhalují se však její souvislosti, které nám dříve zůstávaly skryté.
Vidět ve světle proto neznamená spatřovat svět krásnější, než jaký je. Znamená to vidět jej pravdivěji – bez potřeby odmítat to, co je nepříjemné, i bez sklonu přehlížet to, co je dobré.
Světlo nemění to, na co hledíme. Proměňuje hloubku, s jakou jsme schopni to spatřit.
Světlo a stín
Stín není protikladem světla. Vzniká tam, kde světlo dopadá na hmotnou formu a odhaluje její obrysy. Každá forma má proto část obrácenou ke světlu i část, která zůstává skrytá.
Podobně je tomu v lidském nitru. Stínem se stává to, co dosud zůstává mimo naši vědomou pozornost – obavy, skryté pohnutky, vnitřní rozpory i části vlastní povahy, které se neslučují s obrazem, jaký jsme si o sobě vytvořili. Touha spočívat pouze ve světle pak vede spíše k jejich popírání než k hlubšímu sebepoznání.
Thomas Moore v knize Temné noci duše připomíná, že období smutku, nejistoty a vnitřního šera nejsou pouze překážkou, kterou je třeba co nejrychleji překonat. Někdy ohlašují, že dosavadní způsob života ztratil svůj smysl, zatímco nový se dosud nezrodil.
To neznamená, že máme utrpení vyhledávat nebo mu připisovat vyšší hodnotu. Samotná bolest člověka neproměňuje. Proměna začíná teprve tehdy, když dokážeme porozumět tomu, co nám bolest odhalila a co již v našem životě nemůže zůstat beze změny.
Světlo neodstraňuje stín tím, že jej popře. Umožňuje nám rozpoznat, co se v něm skrývá, a přijmout to jako součást hlubšího porozumění sobě samým.
Vnitřní světlo
Často hledáme světlo kolem sebe – v lidech, kteří nám rozumějí, v místech, kde se cítíme bezpečně, v knihách, obrazech, přírodě nebo duchovních symbolech. Vnější světlo nám však mnohdy pouze připomene záři, kterou jsme v sobě přestali vnímat.
Vnitřní světlo není dobrá nálada, optimismus ani jistota, že známe všechny odpovědi. Je hlubší vrstvou našeho bytí, která zůstává spojena s duší a Božským zdrojem i tehdy, když se naše mysl zmítá v nejistotě. Projevuje se jako tiché vědomí vlastní hodnoty, schopnost udělat pravdivý krok nebo důvěra, že nemusíme vidět celou cestu, abychom se vydali dál.
Vnitřní světlo není nepřítomností pochybností. Je tím, co v nás zůstává, i když pochybnosti přijdou.
Mark Nepo v Knize probuzení píše o vnitřním probuzení jako o cestě, která nevede pryč od bolesti, ale hlouběji k životu. Bolest nemusí zmizet, aby člověk znovu vnímal to, co je v něm a kolem něj stále živé.
Vnitřní světlo není něčím, co lze vytvořit vlastním úsilím. Je trvalou součástí našeho bytí; ztrácíme pouze schopnost je vnímat, když se vzdalujeme sami sobě. Návrat k němu proto nespočívá ve snaze vyvolat určitý stav, ale v ochotě pravdivě spatřit, co žijeme, co před sebou skrýváme a čemu jsme dovolili ovlivňovat vědomí vlastní hodnoty.
Když se světlo stává prožitkem
Duchovní světlo není pouze myšlenkou nebo symbolem. V hlubokém ztišení je někteří lidé zakoušejí jako záři před vnitřním zrakem, teplo v oblasti srdce, proud procházející tělem nebo jas, v němž na chvíli mizí obvyklý pocit oddělenosti.
V meditaci obracíme pozornost do svého nitra a otevíráme vnímání duchovnímu světlu. Jak ustupuje obvyklý proud myšlenek, začínají se odhalovat jemnější vrstvy bytí. Světlo se však neukazuje každému ve stejné chvíli ani ve stejné podobě. Jeho vnímání se prohlubuje společně se schopností člověka vstupovat do vědomého ztišení.
Setkání s vnitřním světlem a odpoutání od těla nejsou totožnými zkušenostmi. Světlo lze vnímat v plném spojení s tělem jako teplo, vnitřní záři, proud energie nebo hluboký mír. Setkání s vnitřním světlem a odpoutání od těla nejsou totožnými zkušenostmi. Světlo lze vnímat v plném spojení s tělem jako teplo, vnitřní záři, proud energie nebo hluboký mír. K odpoutání od těla dochází spontánně v mezních stavech i během hluboké meditace. Člověk při něm zakouší své vědomí nezávisle na běžném tělesném vnímání a světlo se mu může odhalit jako živá skutečnost přesahující hranice smyslového poznání.
Opravdové setkání se světlem se hluboce zapisuje do lidského vědomí. Pokoj, pravdivost, pokora, láska a úcta k životu nejsou tím, co přichází až po tomto setkání, ale samotnými kvalitami světla, které člověk ve svém nitru rozpoznal.
Vnitřní světlo proto není jen září spatřenou v meditaci. Je živou přítomností, která proměňuje způsob, jakým člověk vnímá sebe, druhé i samotný život.
Světlo, které přinášíme
Trápení druhého člověka nemůžeme vyřešit za něj ani mu dát odpověď, k níž musí dospět sám. Můžeme mu však pomoci nést období, ve kterém zatím nevidí východisko. Taková pomoc často nespočívá v radě, ale v opravdové pozornosti, trpělivém naslouchání a vytvoření prostoru, kde nemusí skrývat nic z toho, co prožívá.
Světlo, které druhému nabízíme, neurčuje směr jeho kroků. Vytváří jas, v němž může znovu rozpoznat svou vlastní cestu.
Takové světlo nevychází z přesvědčení, že jeden zná odpověď a druhý tápe. Respektuje svobodu člověka i jeho vlastní způsob poznávání. Podobá se plameni, od něhož se rozhoří další, aniž by první ztratil svůj jas. Světlo se tím nerozděluje ani neubývá – šíří se dál.
Být světlem pro druhé však neznamená být jim neustále k dispozici ani rozdávat své síly bez hranic. Plamen, o který nikdo nepečuje, postupně slábne. Také naše vnitřní světlo potřebuje ticho, odpočinek a chvíle, kdy se obracíme zpět ke svému nitru.
Péče o vlastní světlo není uzavřením se druhým. Je návratem k podstatě našeho bytí, z níž čerpáme sílu být druhým nablízku, aniž bychom přitom ztráceli sami sebe.
Meditace světla
Posaďte se na chvíli do ticha a nechte svůj pohled spočinout na místě, kam dopadá světlo. Může to být jemný odlesk na stěně, světlo přicházející oknem nebo plamen svíčky.
Všímejte si jeho barvy, tvaru a proměnlivosti. Pozorujte, jak odhaluje obrysy předmětů, jejich barvy i podrobnosti, které ve stínu zůstávaly skryté.
Potom zavřete oči a přeneste pozornost k dechu a ke svému tělu. Představte si, že světlo vstupuje s nádechem do oblasti srdce a odtud se tiše rozlévá dál do těla.
Nesnaží se nic měnit ani odstraňovat. Pouze přináší jasnost tomu, co je právě přítomné.
Vnímejte, co se ve vás objeví – klid, únava, smutek, barva, obraz nebo vnitřní záře. Stejně tak nemusí přijít žádný zřetelný prožitek. Nic nevytvářejte ani neposuzujte. Jen chvíli zůstaňte otevření tomu, co se ve vašem nitru odehrává.
Potom se sami sebe zeptejte:
Kam dnes potřebuji obrátit světlo své laskavé pozornosti?
Na odpověď nespěchejte ani se ji nesnažte vytvářet rozumem. Některá poznání přicházejí během meditace, jiná dozrávají později a objeví se jako záblesk v pravý okamžik.
Světlo neukazuje vždy celou cestu. Někdy osvítí pouze nejbližší krok. I ten však stačí, abychom nezůstali stát na místě.
Vnitřní ztišení prohlubuje vědomí, že duše je neoddělitelně spojena se životem a Božskou přítomností prostupující celé bytí.
K dalšímu čtení
- Stanislav Grof: Kosmická hra
- David R. Hawkins: Oko Já, před nímž není nic skryto
- Aldous Huxley: Věčná filosofie
- Paramahansa Jógananda: Životopis jogína
- Matka Meera: Odpovědi I a II
- Drunvalo Melchizedek: Prastaré tajemství Květu života I
- Ram Dass: Buď tady a teď
- Matthieu Ricard: Umění meditovat
- Richard Rohr: Univerzální Kristus
- Eckhart Tolle: Moc přítomného okamžiku
- Omraam Mikhaël Aïvanhov: Light Is a Living Spirit (v angličtině)
- Jiddu Krishnamurti: This Light in Oneself – True Meditation (v angličtině)