Moudrost cesty duše za hranice těla
Když duše opouští tělo – cesta mezi dvěma světy
Představa, že život končí posledním úderem srdce, vychází z přesvědčení, že vědomí vytváří tělo a spolu s ním také zaniká. Zkušenosti lidí, kteří se ocitli na hranici smrti, však vypovídají o něčem jiném. Ve chvíli, kdy jejich tělo přestávalo plnit své životní funkce, vědomé já nezmizelo. Nadále vidělo, slyšelo, přemýšlelo a vnímalo, co se kolem něj odehrává.
Abychom tomuto prožitku porozuměli, potřebujeme odlišit jednotlivé části lidské bytosti. Fyzické tělo je hmotným nástrojem, jehož prostřednictvím člověk prožívá pozemský život. Astrální tělo je jeho jemnější podobou, schopnou existovat a pohybovat se mimo hranice hmoty. Vědomé já je tím, kdo skrze obě těla vnímá a získává zkušenosti. Duch je nejvyšší a nesmrtelnou podstatou bytosti, která přesahuje jednu pozemskou existenci.
Odchod nemusí začít teprve ve chvíli, kdy se zastaví srdce. Již předtím se umírající člověk stále méně obrací k okolnímu světu. Hlasy přítomných k němu doléhají z veliké dálky, doteky slábnou a tělo, které mu po celý život sloužilo, se mu pomalu vzdaluje. Zatímco fyzické smysly pohasínají, duše vnímá daleko jasněji a pronikavěji než v těle. Mnozí umírající hovoří k lidem, které ostatní nevidí, vztahují ruce k bytostem stojícím na prahu druhého světa nebo s nečekaným klidem oznamují, že pro ně někdo přišel. To, co přítomní nedokážou spatřit ani pochopit, je pro odcházející duši prvním zahlédnutím skutečnosti, k níž se navrací.
V okamžiku vystoupení se astrální tělo uvolní z těla fyzického. Vědomé já náhle spatří vlastní tělo zvenčí. Vidí je ležet pod sebou, slyší slova přítomných a zachycuje jejich pocity i myšlenky. Jeho vědomí nezaniklo ani se nezamlžilo. Naopak se otevřelo vnímání, které již není omezeno hmotou, vzdáleností ani tělesnými smysly.
Fyzické a astrální tělo nadále spojuje stříbrná šňůra – jemné energetické pouto, které dovoluje astrálnímu tělu vzdálit se a znovu se vrátit. Dokud zůstává stříbrná šňůra neporušená, trvá spojení s pozemským životem a astrální tělo se může vrátit do těla fyzického. Teprve jejím přerušením nastává definitivní smrt, jak ji známe.
Zážitek blízké smrti proto ještě nemusí být konečným odchodem. Astrální tělo se nejprve vznáší v blízkosti těla fyzického. Vědomé já pozoruje dění v místnosti a pokouší se oslovit lidi, kteří zůstali. Jeho přítomnost dokáže zachytit pouze mimořádně vnímavý a citlivý člověk. Většina lidí však jeho hlas neslyší ani jeho dotek necítí. Tělesná bolest ustala, protože patří fyzickému tělu. Vědomé já zakouší lehkost a svobodu, jakou během pozemského života nepoznalo.
Po chvíli pocítí, že je astrální tělo unášeno neznámou silou. Pozemské prostředí se vzdaluje a kolem něho se rozprostírá temnota připomínající tunel. Nejde o prázdnotu ani o místo, v němž by bylo vědomé já opuštěno. Je to přechod mezi dvěma rovinami bytí. Hmotný svět ustupuje a před vědomým já se začíná otevírat skutečnost, která byla tělesným smyslům skryta.
Na konci temnoty se objevuje nádherné světlo. Nejprve může být vzdálené, potom se rychle přibližuje, až astrální tělo zcela obklopí. Není to světlo, které pouze osvětluje okolní prostor. Je vědomé a živé. V jeho přítomnosti se spojují poznání, hluboký mír a láska, která nic nežádá, nic nevyčítá a nikoho neodmítá.
Duše do tohoto světla vstupuje a poznává, že se vrátila do důvěrně známé skutečnosti. Nejde o příchod na neznámé místo, ale o návrat domů – do světa, na který během pozemského života zapomněla, s nímž však nikdy zcela neztratila spojení.
Podoba toho, co se ve světle objeví, odpovídá víře a duchovnímu poznání, s nimiž člověk procházel životem. Jeden rozpozná Krista, jiný anděla, duchovního průvodce nebo někoho ze zemřelých blízkých. Neznamená to, že každý vstupuje do jiného vesmíru. Nejvyšší skutečnost se pouze ukazuje v podobě, kterou je vědomé já schopno přijmout a pochopit. Obrazy se liší, jejich podstata zůstává stejná.
Ti, kteří přicházejí duši naproti, ji neoslovují hlasem, jaký známe z pozemského života. Porozumění mezi nimi probíhá beze slov, a přesto je úplné. V jediném okamžiku duše poznává, kdo ji vítá, proč přišel a co jí chce sdělit. Někdy spatří člověka v podobě, v jaké si jej uchovala ve vzpomínkách, jindy jej vnímá mladého, zdravého a zbaveného všeho, co jej před smrtí tížilo. Setkání nerozděluje čas ani délka odloučení. Láska, která obě bytosti spojovala, se znovu stává živou přítomností.
Ve světle se otevírá celý dosud prožitý život. Nevrací se jako vzdálená vzpomínka ani jako film, který by bylo možné nezúčastněně sledovat. Čas přestává existovat a všechny události se znovu stávají přítomností. Vědomé já je zakouší nejen tak, jak je kdysi prožívalo samo, ale zároveň vnímá jejich skutečný dopad na ostatní.
Cokoli člověk učinil druhému, nyní sám pociťuje. Prožije radost, kterou probudil, bolest, již způsobil, pomoc, kterou poskytl, i následky chvílí, kdy mohl pomoci, ale odvrátil se. Pozná váhu slov pronesených v lásce i těch, která vyslovil v hněvu nebo bezmyšlenkovitě. Uvidí také dobro, jemuž za života možná nepřikládal žádný význam, ale které v druhém člověku zanechalo hlubokou stopu.
Nic není ztraceno ani zapomenuto. Každá myšlenka, každé slovo a každý čin vstupují do života celku a jednou se vracejí ke svému původci jako plné pochopení toho, co jimi vytvořil.
Tímto poznáním prochází každá duše. Není to Boží soud ani trest, ale setkání s nejvyšším bytím. V jeho přítomnosti již není možné cokoli zatajit, překroutit nebo ospravedlnit. Duše sama poznává, kde jednala z lásky, kde působila bolest a kde se vzdálila smyslu, s nímž vstoupila do pozemského života.
Bůh ji neobžalovává ani neodsuzuje. Přijímá ji v bezpodmínečné lásce a dovoluje jí spatřit úplnou pravdu o sobě. Čím jasněji duše poznává následky svého jednání, tím hlouběji chápe vlastní odpovědnost. Toto poznání není odplatou. Je učením, které pokračuje i za hranicí tělesného života.
Před Bohem není duše souzena. V jeho přítomnosti poznává sebe samu bez výmluv a bez závoje, kterým před pravdou zakrývala vlastní oči.
V tomto okamžiku se cesty rozdělují. Pokud spojení s fyzickým tělem dosud trvá, může být vědomé já navráceno do pozemského života. Jestliže však byla stříbrná šňůra přerušena, tělo již nemůže duši znovu přijmout. Brána, kterou prošla, se za ní uzavírá a pozemský svět se vzdaluje jako krajina, již člověk opouští po dlouhé cestě.
Duše přitom neztrácí svou jedinečnost ani vzpomínku na ty, které milovala. Odkládá pouze tělo a s ním omezení, únavu, nemoc i bolest. Postupně si připomíná širší souvislosti své existence: odkud přišla, proč vstoupila do určitého života a jaké poznání si z něho odnáší. To, co se na Zemi zdálo nespravedlivé, nepochopitelné nebo nedokončené, začíná spatřovat z větší výšky. Ne všechny otázky se rozplynou v jediném okamžiku, ale duše již není uzavřena v pohledu jedné lidské existence.
Před ní se otevírá další cesta. Může procházet obdobím odpočinku a uzdravení, setkávat se s bytostmi, které ji vedou, a pokračovat v poznávání sebe samé. Neodchází do nehybného světa, kde by navždy setrvala v jediné podobě. Život pokračuje v jiné rovině a duše v něm dále roste, učí se a připravuje se na to, co bude následovat.
Lidé, kteří se ze zážitku blízké smrti vrátili, nepřekročili poslední hranici. Stříbrná šňůra zůstala neporušená a jejich spojení s fyzickým tělem dosud trvalo. Někteří se dozvěděli, že jejich pozemský čas ještě neskončil. Jiní dostali možnost volby, protože zatoužili dokončit úkol, s nímž do tohoto života přišli.
Jakmile je rozhodnuto, že pozemský život bude pokračovat, astrální tělo je náhle přitaženo zpět a vědomé já se v jediném okamžiku znovu ocitá v těsných hranicích těla, které předtím pozorovalo zvenčí. Samotný návrat však tělesnou bolest nezpůsobuje. Ta, kterou člověk po procitnutí znovu pocítí, náleží jeho nemocnému nebo zraněnému tělu.
Návrat přesto nemusí být příjemný. Končí lehkost a svoboda astrálního těla a vědomé já se znovu ocitá v hranicích hmoty. Především se však vzdaluje světlu a nepopsatelnému prožitku bezpodmínečné lásky, v němž poznalo svůj skutečný domov. Duše, která zakusila tento blažený prožitek, se vrací zpět, protože již rozumí tomu, proč její pozemská cesta dosud neskončila.
Ten, kdo se vrátí, už zpravidla nepochybuje, že smrt není zánikem. Strach z odchodu ztrácí svou někdejší moc a spolu s ním se proměňuje také celý život. Majetek, úspěch a společenské postavení ustupují do pozadí. Člověk hlouběji chápe hodnotu času, který mu byl dán, i odpovědnost za všechno, co svou přítomností vkládá do života druhých.
Na konci života nerozhoduje, co jsme dokázali získat, ale čím jsme se stali a co jsme svou přítomností probudili v ostatních.
K dalšímu čtení
- Eben Alexander: Jaký je život po životě
- Betty J. Eadie: V náruči světla – Duchovní pouť do nebe
- Stanislav Grof: Lidské vědomí a tajemství smrti
- Elisabeth Kübler-Rossová: O životě po smrti
- Raymond A. Moody: Život po životě
- Anita Moorjani: Musela jsem zemřít – Má cesta od nemoci k opravdovému uzdravení
- Michael Newton: Cesty duší – Od konců k začátkům
- Lama Ole Nydahl: O smrti a znovuzrození
- Padmasambhava: Tibetská kniha mrtvých – Bardo thödol
- T. Lobsang Rampa: Tři životy
- Gordon Smith: Na vlastní oči – Vše, co potřebujete vědět o smrti a báli jste se zeptat
- Pim van Lommel: Nekonečné vědomí