Když duše opouští tělo
Představa, že život končí posledním úderem srdce, vyrůstá z přesvědčení, že vědomí vzniká v těle a spolu s ním také zaniká. Zkušenosti lidí, kteří se ocitli na samém prahu smrti, však přinášejí jiné svědectví. Ve chvíli, kdy jejich tělo přestávalo plnit své životní funkce, vědomé já nezmizelo. Nadále vidělo, slyšelo, přemýšlelo a vnímalo dění, které již nemohlo zachytit tělesnými smysly.
Člověk není pouze svou viditelnou podobou. Fyzické tělo je jeho dočasným příbytkem a nástrojem, jehož prostřednictvím vstupuje do hmotného světa. Astrální tělo je jeho jemnější podobou, která není svázána stejnými zákony hmoty. Duše je vědomým já, jež skrze obě těla vnímá, jedná a získává zkušenosti. V jejím nejhlubším nitru přebývá duch – nesmrtelná podstata bytosti, která přesahuje jediný pozemský život.
Tuto nejhlubší část našeho bytí nelze poznat stejným způsobem jako hmotný svět. Nevstupujeme k ní prostřednictvím běžných smyslů ani samotného rozumu, ale obrácením pozornosti do vlastního nitra. V tichu, meditaci, modlitbě nebo intuitivním vhledu se člověk může dotknout vědomí, které přesahuje jeho tělo, myšlenky i emoce. Právě zde může postupně rozpoznávat, že není pouze tělem procházejícím životem, ale duchovní bytostí, která prostřednictvím těla získává svou pozemskou zkušenost.
Když se duše začíná vzdalovat
Oddělování duše od těla nezačíná teprve zastavením srdce. Již předtím se umírající člověk stále méně obrací k okolnímu světu. Hlasy přítomných k němu doléhají z veliké dálky, doteky slábnou a tělo, které mu po celý život sloužilo, se mu pomalu vzdaluje.
Zatímco fyzické smysly pohasínají, otevírá se jiné vnímání. Mnozí umírající hovoří k lidem, které ostatní nevidí, vztahují ruce k bytostem stojícím na prahu druhého světa nebo s nečekaným klidem oznamují, že pro ně někdo přišel. To, co přítomní nedokážou spatřit ani pochopit, vnímá odcházející člověk jako skutečnost, která se mu postupně odhaluje.
Blízkost těch, kteří u umírajícího zůstávají, neztrácí význam ani tehdy, když už neodpovídá. Známý hlas, dotek ruky a pokojná přítomnost k němu mohou pronikat i ve chvíli, kdy se zdá, že své okolí přestal vnímat. V těchto okamžicích není důležité množství slov. Mnohem více znamená klidná přítomnost a ujištění, že nezůstává sám, že jeho blízcí budou v pořádku a že smí odejít v pokoji.
Oddělení od fyzického těla
V okamžiku vystoupení se astrální tělo uvolní z těla fyzického a duše spatří svou pozemskou podobu zvenčí. Vidí ji ležet pod sebou, slyší slova přítomných a vnímá dění, které by již tělesnými smysly zachytit nemohla. Její vědomí nezaniká ani se nezamlžuje. Naopak se před ní otevírá vnímání, které není omezeno hmotou, vzdáleností ani stavem těla.
Duchovní nauky popisují stříbrnou šňůru jako jemné energetické spojení mezi fyzickým a astrálním tělem. Podobně jako pupeční šňůra udržuje pouto duše s jejím dočasným tělesným příbytkem. Dovoluje jí vzdálit se, a přesto se znovu vrátit. Dokud toto spojení trvá, zůstává návrat do fyzického těla možný. Teprve přerušením stříbrné šňůry se oddělení stává definitivním a pozemský život končí.
Zážitek blízké smrti ještě nepředstavuje konečné odloučení. Duše zůstává spojena s fyzickým tělem stříbrnou šňůrou, vznáší se v jeho blízkosti a pozoruje dění, jehož se již nemůže účastnit obvyklým způsobem. Pokouší se oslovit přítomné, její hlas k nim však nedoléhá a její doteky necítí. Sama necítí tělesnou bolest a zakouší lehkost, kterou jí tělo za pozemského života neumožňovalo. Dokud spojení prostřednictvím stříbrné šňůry trvá, může být duše ve chvíli, kdy má její pozemský život pokračovat, navinuta zpět do fyzického těla.
Tělo zůstává tiše spočívat v hmotném světě, zatímco duše se nad ním vznáší – plně vědomá, živá a svobodná.
Přechod mezi dvěma světy
Pozemský svět se zvolna vzdaluje. Známé tvary mizí, zvuky umlkají a s nimi se vytrácí také vnímání času, směru a vzdálenosti. Duše vstupuje do prostoru, který nelze poměřovat ničím, co znala prostřednictvím tělesných smyslů.
První podoba tohoto světa vyrůstá z toho, co si duše přináší ze svého pozemského života. Víra, pochybnosti, očekávání i hluboko uložené představy se před ní rozestupují jako krajina utkaná z jejího vlastního vědomí. Tam, kde člověk očekával úplný zánik, se rozprostírá beztvaré šero nebo mlha, v níž duše zpočátku nenalézá směr. Jindy se přechod podobá dlouhému stoupání temným prostorem, na jehož vzdáleném konci začíná prosvítat jas.
Ani v nejhlubším šeru však duše nezůstává opuštěná. Pomoc je jí nablízku od prvního okamžiku, ale nevstupuje proti její vůli. Tiše čeká, dokud ji duše sama nerozpozná a nepřijme.
Tehdy se v dálce objeví první záblesk světla. Zpočátku je sotva patrný, jako jemná záře nad vzdáleným obzorem. Postupně sílí, rozšiřuje se a proniká celým prostorem. Šero ustupuje a před duší se otevírají barvy, jas a živost, pro něž v pozemském světě nenachází srovnání.
Světlo nevychází z jediného místa. Je všude a vše prostupuje. Duše v něm nevnímá pouze záři, ale také živé vědomí, hluboký mír a úplné porozumění. Obklopuje ji bezpodmínečná láska a s ní přichází poznání, že je přijata v celé své pravdě.
Vstupem do světla se probouzí hluboká důvěrnost. V některých duších ožívá vzpomínka na domov, který během pozemského života zůstal zahalený. Těm, které jeho přítomnost vnímaly již na Zemi, se nyní naplno odhaluje skutečnost, s níž nikdy nepřestaly být spojeny. Duše nepřichází do cizího světa. Poznává místo, k němuž od počátku náležela.
Duchovní svět se před duší otevírá v obrazech, které jsou jí blízké a srozumitelné. Před její vnitřní zrak předstupuje Kristus, anděl, duchovní průvodce nebo někdo ze zemřelých blízkých. Jejich rozdílné podoby odrážejí způsob, jakým se nejvyšší skutečnost přibližuje jejímu poznání.
Setkání nepotřebuje slova. Porozumění přichází v jediném okamžiku, úplné a ničím nezastřené. Duše ví, kdo ji vítá, proč k ní přichází i co jí chce sdělit.
Také své zemřelé blízké poznává bez zaváhání. Spatří je v podobě, kterou si uchovala ve vzpomínkách, nebo mladé, zdravé a osvobozené od všeho, co je v závěru pozemského života tížilo. Dlouhá léta odloučení se v jediném okamžiku rozplývají. To, co se zdálo navždy ztracené, stojí znovu před ní – živé, blízké a důvěrně známé.
Smrt oddělila jejich těla. Lásky, která je spojovala, se však nedotkla.
Když se život znovu otevírá
Ve světle se před duší otevírá celý prožitý život. Nevrací se jako vzdálená vzpomínka ani jako obraz, který by mohla nezúčastněně pozorovat. Čas se rozestupuje a dávno uplynulé chvíle znovu ožívají ve své plnosti.
Duše nevnímá události pouze tak, jak je kdysi prožívala sama. Současně zakouší vše, co svými slovy, rozhodnutími a činy vložila do života druhých. Pocítí radost, kterou probudila, úlevu, již přinesla, i bolest, kterou způsobila. Poznává význam pomoci, již poskytla, ale také důsledky okamžiků, kdy mohla podat ruku a odvrátila se.
Znovu k ní přicházejí slova vyslovená s láskou i ta, která vzešla z hněvu, lhostejnosti nebo bezmyšlenkovitosti. Odhaluje se před ní také dobro, jemuž za života nepřikládala význam, a přesto se stalo světlem na cestě někoho jiného. Drobné gesto, laskavý pohled nebo chvíle opravdového naslouchání mohou mít v životě druhého člověka mnohem hlubší dosah, než jejich původce kdy tušil.
Nic z toho, čím se navzájem dotýkáme, se neztrácí. Každá myšlenka, slovo i čin vstupují do života celku a zanechávají v něm svůj otisk. Nyní se k duši vracejí jako úplné poznání toho, co svou přítomností vytvořila.
Pravda v přítomnosti Boží lásky
Toto poznání není Božím soudem ani trestem. Bůh duši neobžalovává a neodsuzuje. Přijímá ji v bezpodmínečné lásce, před níž již není třeba nic skrývat, zlehčovat ani ospravedlňovat.
V této přítomnosti duše sama rozpoznává, kde jednala z lásky, kde způsobila bolest a kde se vzdálila smyslu, s nímž vstoupila do pozemského života. Čím jasněji chápe následky svého jednání, tím hlouběji poznává vlastní odpovědnost.
Pravda, kterou spatřuje, není odplatou. Je poznáním, jež jí dovoluje porozumět sobě samé a pokračovat ve svém vývoji. Boží láska ji nezbavuje odpovědnosti, ale dává jí sílu přijmout vše, co o sobě poznala, a proměnit toto poznání v další krok své cesty.
Před Bohem není duše souzena. V jeho přítomnosti poznává sebe samu bez výmluv a bez závoje, kterým před pravdou zakrývala vlastní oči.
Návrat do pozemského života
Zkušenost lidí, kteří se z blízkosti smrti vrátili, končí před definitivním oddělením. Stříbrná šňůra zůstala zachována a cesta zpět do fyzického těla nebyla uzavřena. Někteří se ve světle dozvěděli, že jejich pozemský čas ještě neskončil. Před jinými vyvstala možnost návratu, protože v nich ožila touha dokončit to, co ve svém životě dosud nenaplnili.
Když přichází chvíle návratu, astrální tělo je náhle přitaženo zpět. Duše se v jediném okamžiku ocitá v těle, které předtím pozorovala zvenčí. Znovu vnímá jeho tíhu, omezení i bolest vycházející z nemoci nebo zranění. Po lehkosti, kterou zakoušela mimo tělo, pro ni může být návrat do jeho tíhy a omezení nepříjemný.
Ještě silněji však duše prožívá vzdálení od světla a od lásky, v jejíž přítomnosti poznala svůj původní domov. Nevrací se proto, že by chtěla znovu zakusit tělesné utrpení, ale protože porozuměla, že její pozemská cesta dosud nedospěla ke svému naplnění.
Člověk procitá ve stejném těle, ale do svého života se již nevrací stejný. Vzpomínka na světlo, svobodu a pokračující vědomí proměňuje jeho vztah ke smrti i k vlastní existenci. To, co dříve považoval za konec, se před ním otevřelo jako přechod.
Majetek, společenské postavení a potřeba obstát před druhými často ztrácejí svou někdejší moc. Do popředí vystupuje způsob, jakým člověk jedná, jak zachází s těmi, kteří vstupují do jeho života, a co svou přítomností probouzí v jejich nitru. Poznání, že žádné slovo ani čin nejsou bez následků, jej nevede ke strachu, ale k hlubší odpovědnosti.
Člověk se vrací do stejného těla, nikoli však do stejného způsobu života. Poznání, že je duší, proměňuje jeho vztah k životu i smrti.
Když už není návratu
Přerušením stříbrné šňůry končí spojení duše s fyzickým tělem a její odchod z pozemského života se stává definitivním. Tělo zůstává v hmotném světě, zatímco duše pokračuje dál, vedena do skutečnosti, která se před ní postupně otevírá.
Duše přitom neztrácí svou jedinečnost ani vzpomínku na ty, které milovala. Odložila tělo a spolu s ním také jeho únavu, nemoc, bolest a omezení. Nyní se před ní začínají odhalovat širší souvislosti její existence. Vzpomíná si, odkud přišla, proč vstoupila právě do tohoto života a jaké poznání si z něho odnáší.
Události, které se na Zemi zdály nespravedlivé, nesrozumitelné nebo nedokončené, vystupují z úzkého rámce jediné lidské existence. Duše je spatřuje v souvislostech, jež jí během pozemského života zůstávaly skryty. Ne všechny otázky se rozplynou v jediném okamžiku, ale její pohled již není omezen tím, co dokázala poznat jako člověk.
Před ní se otevírá další cesta. Přichází čas odpočinku, uzdravení a postupného porozumění všemu, čím prošla. Setkává se s bytostmi, které ji vedou, a pokračuje v poznávání sebe samé. Nevstupuje do nehybného světa, v němž by navždy setrvala v jediné podobě. Život pokračuje v jiné rovině a duše se připravuje na další kroky svého bytí.
Meditace návratu k vlastní duši
Posaďte se nebo si lehněte tak, aby vaše tělo mohlo pohodlně spočinout. Zavřete oči a několikrát se pomalu nadechněte. S každým výdechem nechte odcházet napětí, které již nemusíte nést.
Vnímejte tíhu svého těla, jeho teplo a pravidelný rytmus dechu. Uvědomte si, jak se opírá o podložku, jak se s nádechem nepatrně zvedá a s výdechem znovu klesá. Toto tělo je vaším dočasným pozemským příbytkem. Jeho prostřednictvím se dotýkáte světa, setkáváte se s druhými a prožíváte vše, co vám život přináší.
Nyní si začněte všímat svých myšlenek. Nepotlačujte je ani se jimi nenechte odvést. Pozorujte, jak přicházejí, na chvíli se objeví ve vašem vědomí a potom odcházejí.
Stejným způsobem obraťte pozornost ke svým pocitům. Možná vnímáte klid, neklid, radost, smutek nebo něco, co zatím nedokážete pojmenovat. Ani jeden z těchto pocitů nemusíte měnit. Pouze jej zaznamenejte a dovolte mu být přítomen.
Potom si v tichu položte otázku:
Kdo ve mně vnímá tělo, myšlenky a pocity?
Nehledejte odpověď rozumem. Zůstaňte chvíli v tichu a obraťte pozornost k samotnému vědomí, které vše pozoruje. Myšlenky se mění, pocity přicházejí a odcházejí, tělo se během života proměňuje. Přesto je ve vás přítomno vědomé já, které všechny tyto proměny vnímá.
Položte ruku na své srdce a v duchu si pomalu řekněte:
Jsem duše kráčející pozemským životem. Mé tělo je jejím dočasným příbytkem a prostřednictvím něho poznávám tento svět.
Ještě chvíli zůstaňte v tichu. Vnímejte dech, tlukot svého srdce a pokojnou přítomnost vědomí, které všechny tyto projevy pozoruje.
Potom pomalu vraťte pozornost k místu, na němž právě jste. Uvědomte si své ruce, nohy a zvuky kolem sebe. Až budete připraveni, otevřete oči. Nespěchejte. Dovolte, aby ve vás tiché setkání s vlastní duší doznívalo také ve chvílích, do nichž se nyní vracíte.
K dalšímu čtení
- Eben Alexander: Jaký je život po životě
- Betty J. Eadie: V náruči světla – Duchovní pouť do nebe
- Stanislav Grof: Lidské vědomí a tajemství smrti
- Elisabeth Kübler-Rossová: O životě po smrti
- Raymond A. Moody: Život po životě
- Anita Moorjani: Musela jsem zemřít – Má cesta od nemoci k opravdovému uzdravení
- Michael Newton: Cesty duší – Od konců k začátkům
- Lama Ole Nydahl: O smrti a znovuzrození
- Padmasambhava: Tibetská kniha mrtvých – Bardo thödol
- T. Lobsang Rampa: Tři životy
- Gordon Smith: Na vlastní oči – Vše, co potřebujete vědět o smrti a báli jste se zeptat
- Pim van Lommel: Nekonečné vědomí