Radost jako způsob bytí
Radost má mnoho podob. Někdy nás zaplaví při smíchu, radostné zprávě, setkání nebo ve chvíli, na kterou jsme dlouho čekali. Jindy přichází tak jemně, že ji téměř přehlédneme. Ukrývá se v ranním světle, vůni čaje, pohledu zvířete, doteku milovaného člověka nebo v okamžiku, kdy beze slov pocítíme soulad se sebou i se světem kolem nás.
Často ji však odkládáme na později. Budeme se radovat, až dokončíme práci, vyřešíme starosti, uzdravíme se, něco získáme nebo se náš život konečně uklidní. Přítomnost se tak proměňuje v čekárnu, zatímco skutečný život stále probíhá.
Radost není jen pomíjivým pocitem, který se dostaví, když nám život přeje. Vyrůstá také z naší otevřenosti – z toho, čemu věnujeme pozornost, co ve svém nitru rozvíjíme a čemu dovolujeme, aby se nás dotklo.
Radost nepopírá bolest ani nás nechrání před těžkými chvílemi. Neznamená nepřetržitou veselost, bezstarostnost a příliv energie. Spočívá také v tom, že před tím, co je dobré, nezavřeme své nitro ani v době, kdy prožíváme něco obtížného.
Radost a štěstí
Radost a štěstí jsou bratr a sestra. Vyrůstají ze stejné touhy po plnosti života, přesto k nám každý z nich promlouvá trochu jinak.
Štěstí často spojujeme s příznivými okolnostmi: něco se podařilo, naše přání se naplnilo, cítíme se bezpečně a život nám vychází vstříc. Radost vyrůstá hlouběji v našem nitru a není tolik závislá na tom, zda se vše odehrává podle našich představ. I uprostřed starostí tak v nás zůstává prostor pro krásu, blízkost a živost.
Nejsme pouze pasivními příjemci toho, co nám život přinese. Způsob svého prožívání můžeme vědomě proměňovat. To, čemu věnujeme pozornost, jaké myšlenky v sobě posilujeme a s jakým vnitřním naladěním vstupujeme do každého dne, se postupně stává součástí naší skutečnosti. Učíme-li svou mysl vnímat dobro, radost a nové možnosti, přestává je přehlížet i v obyčejných chvílích.
Viktor E. Frankl ve své knize A přesto říci životu ano připomíná:
"Úspěch, stejně jako štěstí, nelze pronásledovat; musí vyplynout."
(volný překlad)
Podle Frankla je štěstí přirozeným důsledkem smysluplně prožívaného života. Přichází, když překročíme vlastní uzavřenost, věnujeme se něčemu, co nás přesahuje, nebo se s láskou obrátíme k druhému člověku. V hledání štěstí se však skrývá paradox: čím usilovněji se za ním ženeme, tím více se nám vzdaluje.
Radost nevytváříme silou. Můžeme se jí však postupně otevírat tím, že proměňujeme své vnitřní nastavení a opouštíme vše, co nám brání ji naplno prožívat.
Když si radost nedovolíme
Někdy se před radostí nevědomě uzavíráme. Máme pocit, že si ji nezasloužíme, nebo se obáváme, že jakmile se uvolníme a začneme se těšit, něco se pokazí. Po bolestné zkušenosti se chráníme před dalším zklamáním tím, že se netěšíme příliš a od ničeho mnoho neočekáváme.
Tato obrana má svůj důvod. Člověk, který zažil náhlou ztrátu nebo opakované zklamání, se může naučit radost přerušovat dříve, než ji naplno pocítí. Mysl mu připomíná všechno, co by se mohlo stát, a tělo zůstává ve střehu i ve chvíli, kdy je v bezpečí.
Otevřít se radosti znamená přijmout vlastní zranitelnost. Když nám na něčem záleží, připouštíme také možnost, že o to můžeme přijít. To však neznamená, že se máme radosti vzdát. Znamená to, že k ní potřebujeme odvahu.
Dovolit si radost znamená nepodlehnout strachu, že si ji nezasloužíme nebo že o ni vzápětí přijdeme.
Odmítáním radosti se před ztrátou neochráníme. Připravujeme se pouze o chvíli, která byla skutečně dobrá.
Vlastní radost není lhostejností k trápení druhých ani odvrácením se od bolesti světa. Radost a soucit se navzájem nevylučují. Člověk, který v sobě uchovává živost a naději, má více síly stát se oporou také ostatním.
Radost v přítomném okamžiku
Naše pozornost se často pohybuje mezi minulostí a budoucností. Vracíme se k tomu, co jsme měli udělat jinak, přemýšlíme o tom, co ještě musíme zvládnout, nebo se obáváme toho, co nás čeká. Přítomná chvíle mezitím zůstává téměř nepovšimnuta.
Thich Nhat Hanh ve svém učení připomínal, že podmínky pro radost nemusíme teprve vytvářet. Mnohé z nich jsou již přítomné, ale naše mysl je přehlíží, protože je považuje za samozřejmé. Dech, možnost pohybu, světlo, voda, bezpečné místo nebo přítomnost člověka, kterého máme rádi, se často stanou vzácnými až ve chvíli, kdy je ztratíme.
Nejde o výzvu ignorovat problémy nebo přestat myslet na budoucnost. Život však můžeme skutečně prožívat pouze nyní. Minulost si vybavujeme a budoucnost si představujeme, ale dech, dotek, vůni i blízkost vnímáme vždy v přítomném okamžiku.
Radost často nevzniká tím, že do života něco přidáme, ale tím, že naplno prožíváme to, co v něm již je.
Velké životní události jsou vzácné. Většinu života tvoří drobné okamžiky, které se snadno ztratí v proudu povinností. Očekáváme-li radost pouze od mimořádných zážitků, velká část života se promění v pouhý čas mezi nimi.
Přitom právě obyčejné chvíle vytvářejí pocit, že je nám dobře: klidné ráno, dokončená práce, známá melodie, teplo domova, odpolední čaj, společné jídlo nebo cesta místem, které máme rádi.
Obyčejnost neznamená bezvýznamnost. Mnohé z toho, po čem bychom v těžké chvíli nejvíce toužili, zůstává v klidných dnech téměř neviditelné.
Radost a tělo
Radost není pouze vnitřním prožitkem. Promlouvá také skrze naše tělo. Uvolňuje ramena, prohlubuje dech, změkčuje výraz tváře a probouzí chuť k pohybu. Někdy se projeví smíchem, jindy nepatrným pocitem tepla či lehkosti.
Dlouhodobá únava, napětí nebo zahlcení naše vnímání radosti oslabují. V takovém období nelze radost přivolat pouhou vůlí. Vrací se pozvolna, když tělo znovu pocítí bezpečí a nitro nalezne prostor k oddechu. Cestu k ní otevírá vše, co v nás probouzí živost – pohyb, pobyt v přírodě, hudba, tvoření, tichá přítomnost zvířete i blízkost člověka, před nímž nemusíme nic skrývat. Každého z nás k ní přivádí něco jiného.
Radost se nevrací vždy jako velké nadšení. Jejím prvním dotekem může být pouhá chvíle, v níž nám přestane být těžko.
I takový okamžik má svou hodnotu. To, co nás vnitřně oživuje, přesto často považujeme za méně důležité než své povinnosti. Říkáme si, že se tomu budeme věnovat, až zbude čas. Jenže čas často nezbude.
Radost není odměnou za dokonale zvládnutý život ani zbytečným přepychem. Je potravou pro naši vnitřní sílu a jedním ze zdrojů, z nichž čerpáme, abychom dokázali nést svůj život.
Radost a bolest
Radost a bolest nejsou vždy oddělenými světy. V lidském nitru mohou přebývat vedle sebe, někdy se dokonce setkávají v jediném okamžiku.
Smějeme se při vzpomínce na člověka, který nám chybí. Cítíme vděčnost i smutek při pohledu na něco, co se už nevrátí. Radujeme se z nového začátku a zároveň oplakáváme to, co jsme museli opustit.
Dalajláma a arcibiskup Desmond Tutu se v Knize radosti zabývají otázkou, jak si uchovat radost i ve světě plném utrpení. Oba prošli dlouhými obdobími osobních i společenských těžkostí, přesto radost nechápali jako útěk od bolesti. Spojovali ji se soucitem, pokorou, vděčností, humorem a schopností vnímat vlastní zkušenost v širších souvislostech.
Radost není zradou toho, co jsme ztratili. Je znamením, že láska a život v nás stále pokračují.
Není třeba čekat, až smutek úplně odejde. Některé ztráty v nás zůstávají a postupně se stávají součástí našeho života. Vedle nich však znovu vyrůstá radost, aniž by zmenšovala jejich význam.
Právě zde poznáváme její nejhlubší podobu. Nerodí se z nepřítomnosti bolesti, ale z tichého vědomí, že ani bolest nedokázala zcela uzavřít naše srdce.
Radost, kterou sdílíme
Radost má nádhernou vlastnost – sdílením roste.
Radost z dobré zprávy se prohloubí, když se o ni můžeme s někým podělit. Společný smích uvolňuje napětí a vytváří blízkost. Upřímné potěšení z úspěchu druhého člověka patří k nejčistším projevům přátelství a lásky.
Ne vždy je snadné radost druhého přijmout. Pokud prožíváme nedostatek nebo zklamání, může v nás jeho štěstí probudit závist, smutek či pocit nespravedlnosti. Takové pocity z nás nedělají špatné lidi. Vypovídají spíše o naší nenaplněné touze nebo zranění, které potřebuje pozornost a laskavost.
Druhému můžeme přát dobro a současně si přiznat, že se jeho radost dotýká naší vlastní bolesti. Obojí v nás může existovat zároveň.
Skutečně sdílená radost se nerodí z povinného nadšení. Vyrůstá z bezpečí, v němž nemusíme skrývat ani vlastní touhu a zranitelnost.
Radost, kterou přijímáme bez srovnávání a sdílíme bez očekávání, se stává jemným poutem mezi lidmi. Dobro není určeno k tomu, abychom je uchovávali pouze pro sebe. Můžeme je rozpoznávat také v životě druhých, podporovat je a společně rozmnožovat pro blaho všech.
Meditace radosti
Dnes nehledejte nic mimořádného. Vyberte si jeden obyčejný okamžik, který byste jindy téměř nevnímali. Může to být příprava čaje, otevření okna, cesta se psem, sprcha, dotek slunečního světla nebo chvíle, kdy se posadíte do oblíbeného křesla.
Na několik nádechů zpomalte.
Všimněte si jedné barvy, jednoho zvuku, jedné vůně a jednoho příjemného pocitu v těle. Nic dalšího nemusíte vytvářet. Jen dovolte tomuto okamžiku, aby chvíli trval, aniž byste jej hned překryli další činností.
Potom si v duchu řekněte:
"Tato chvíle je obyčejná, ale je skutečná."
Nesnažte se radost zesílit ani ji udržet. Jen si všimněte, zda se ve vás objeví nepatrné uvolnění, teplo, klid nebo potěšení.
Možná nepocítíte nic výrazného. I to je v pořádku. Smyslem této meditace není vyvolat radost na povel, ale obrátit pozornost k okamžikům, v nichž může přirozeně vzniknout.
Večer si vybavte tři drobné okamžiky, které byly během dne něčím příjemné. Nemusejí být důležité ani výjimečné. Jejich obyčejnost nám připomíná, že radost nevstupuje do života vždy velkými dveřmi. Přichází tiše, v maličkostech, které jsme tentokrát nepřehlédli.
Radost nemůžeme vlastnit ani zadržet, můžeme ji však přijmout a naplno prožít ve chvíli, kdy se nás dotkne.
K dalšímu čtení
- Jeho Svatost dalajláma XIV., Desmond Tutu a Douglas Abrams: Kniha radosti
- Jeho Svatost dalajláma XIV. a Howard C. Cutler: Umění být šťastný
- Viktor E. Frankl: A přesto říci životu ano
- Anselm Grün: Jak znovu najít radost?
- Paramhansa Jógánanda: Tajemství trvalého štěstí
- Jack Kornfield: Nic než přítomnost – Najděte svobodu, lásku a radost, ať jste kdekoli
- Frédéric Lenoir: Filozofická cesta ke štěstí
- C. S. Lewis: Zaskočen radostí – Moje cesta od ateismu ke křesťanství
- Yongey Mingyur Rinpočhe: Radost ze života – Štěstí jako vědecká disciplína
- Osho: Radost – Štěstí, jež pramení z nitra
- Matthieu Ricard: Kniha o štěstí – Otevřená cesta ke šťastnému životu
- Thich Nhat Hanh: Každý krok je radost