RADOST

Radost někdy přichází hlasitě. V podobě smíchu, dobré zprávy, setkání nebo chvíle, na kterou jsme dlouho čekali. Jindy je téměř nepostřehnutelná. Může se ukrývat v ranním světle, vůni čaje, pohledu zvířete, doteku milovaného člověka nebo v náhlém pocitu, že jsme právě tam, kde máme být.

Často ji však odkládáme na později. Budeme se radovat, až dokončíme práci, vyřešíme starosti, uzdravíme se, něco získáme nebo se náš život konečně uklidní. Přítomnost se tak může proměnit v čekárnu, zatímco skutečný život stále probíhá.

Radost nemusí být pouze krátkou odpovědí na příznivé okolnosti. Může se stát způsobem, jakým se otevíráme životu – i když někdy na čas ustoupí. Spoluutváříme ji tím, čemu věnujeme pozornost, jak jsme vnitřně naladěni a čemu dovolíme, aby k nám přicházelo.

Radost není popřením bolesti ani důkazem, že se nám vyhýbají těžké chvíle. Neznamená, že jsme stále veselí, bezstarostní a plní energie. Je spíše schopností nezavřít své nitro před tím, co je dobré, i když současně neseme něco obtížného.

Radost a štěstí

Slova radost a štěstí často používáme jako synonyma. Přesto mohou označovat trochu odlišné prožitky.

Štěstí někdy spojujeme s okolnostmi: něco se podařilo, naše přání se naplnilo, cítíme se bezpečně a život nám právě vychází vstříc. Radost může být méně závislá na tom, zda se všechno vyvíjí podle našich představ. Někdy se objeví jako tichý vnitřní pohyb, který nám připomene, že vedle starostí stále existuje také krása, blízkost a živost.

Viktor E. Frankl ve své knize A přesto říci životu ano připomíná:

"Úspěch, stejně jako štěstí, nelze pronásledovat; musí vyplynout."

(volný překlad)

Podle Frankla se štěstí často dostavuje jako přirozený důsledek toho, že se věnujeme něčemu smysluplnému, překračujeme svou uzavřenost do sebe nebo se s láskou obracíme k druhému člověku. Čím naléhavěji se snažíme štěstí zachytit, tím snadněji nám může unikat.

Radost nemusí být cílem, ke kterému dojdeme. Může být přirozeným důsledkem života, který prožíváme pozorně, pravdivě a smysluplně.

Některé duchovní tradice vnímají radost ještě hlouběji – nikoli pouze jako emoci, ale jako tichou vlastnost našeho bytí. Nemusíme ji pokaždé vytvářet. Někdy stačí odložit alespoň část toho, co nám brání ji pocítit.

Když si radost nedovolíme

Někdy radost přichází, ale my se před ní nevědomě uzavřeme.

Můžeme mít pocit, že si ji nezasloužíme, protože někdo jiný právě trpí. Můžeme se bát, že jakmile se uvolníme a začneme se těšit, něco se pokazí. Po bolestné zkušenosti se někdy snažíme chránit před dalším zklamáním tím, že se netěšíme příliš a od ničeho neočekáváme mnoho.

Taková opatrnost je pochopitelná. Člověk, který zažil náhlou ztrátu nebo opakované zklamání, se může naučit radost přerušovat ještě dříve, než ji naplno pocítí. Mysl mu začne připomínat všechno, co by se mohlo stát, a tělo zůstává ve střehu i ve chvíli, kdy je právě bezpečno.

Radost nás činí otevřenými. Když nám na něčem záleží, připouštíme zároveň možnost, že o to můžeme přijít. To však neznamená, že se máme radosti vzdát. Znamená to pouze, že k ní někdy potřebujeme odvahu.

Dovolit si radost znamená nepodlehnout strachu, že každé štěstí musí být vykoupeno bolestí.

Starost nám nezaručí bezpečí a předčasný smutek nás neochrání před budoucí ztrátou. Mohou nám však vzít chvíli, která byla skutečně dobrá.

Dovolit si radost neznamená zapomenout na trápení druhých ani se odvrátit od bolesti světa. Radost a soucit se navzájem nevylučují. Právě člověk, který v sobě uchovává živost a naději, může mít někdy více síly být oporou také ostatním.

Radost v přítomném okamžiku

Naše pozornost se často pohybuje mezi minulostí a budoucností. Vracíme se k tomu, co jsme měli udělat jinak, nebo přemýšlíme o tom, co všechno ještě musíme zvládnout. Přítomná chvíle mezitím zůstává téměř nepovšimnuta.

Thich Nhat Hanh ve svém učení připomínal, že podmínky pro radost nemusíme vždy teprve vytvářet. Mnohé z nich jsou již přítomné, ale naše mysl je přehlíží, protože je považuje za samozřejmé. Dech, možnost pohybu, světlo, voda, bezpečné místo nebo přítomnost člověka, kterého máme rádi, se často stanou vzácnými až ve chvíli, kdy je ztratíme.

Nejde o výzvu ignorovat problémy nebo přestat myslet na budoucnost. Jde o připomenutí, že život můžeme skutečně prožít pouze nyní. Minulost si vybavujeme a budoucnost si představujeme, ale dech, dotek, vůni i blízkost vnímáme vždy v přítomném okamžiku.

Radost často nevzniká tím, že do života něco přidáme, ale tím, že se plně setkáme s tím, co už v něm je.

Velké životní události jsou vzácné. Každodennost je naopak tvořena drobnými okamžiky, které se mohou snadno ztratit v proudu povinností.

Pokud budeme radost očekávat pouze od mimořádných zážitků, můžeme velkou část života považovat jen za čas mezi nimi. Přitom právě obyčejné chvíle často vytvářejí pocit, že je nám dobře: klidné ráno, dokončená práce, známá melodie, teplo domova, společné jídlo nebo cesta místem, které máme rádi.

Obyčejnost neznamená bezvýznamnost. Mnohé z toho, po čem bychom v těžké chvíli nejvíce toužili, je v klidných dnech téměř neviditelné.

Radost se často skrývá v tom, co se opakuje tak tiše, že jsme tomu přestali věnovat pozornost.

Radost a tělo

Radost není pouze myšlenka. Projevuje se také v těle.

Může uvolnit ramena, prohloubit dech, změkčit výraz tváře nebo probudit chuť k pohybu. Někdy se projeví smíchem, jindy jen nepatrným pocitem tepla či lehkosti. Člověk, který je dlouho unavený, napjatý nebo zahlcený, však nemusí být schopen velkou radost okamžitě pocítit.

V takovém období není třeba se do veselosti nutit. Někdy potřebujeme nejprve bezpečí, klid a čas. Radost se potom může vracet pomalu, v drobných okamžicích, které dokážeme přijmout bez obav.

Může nám pomoci pohyb, pobyt v přírodě, hudba, tvořivá činnost, kontakt se zvířetem nebo setkání s člověkem, vedle kterého nemusíme nic předstírat. Každého však probouzí něco jiného.

Někdy se radost nevrací jako velké nadšení. Nejprve se objeví jako chvíle, kdy nám není těžko.

I takový okamžik má svou hodnotu. Nemusíme jej zmenšovat jen proto, že ještě není úplným štěstím.

To, co nás vnitřně oživuje, někdy považujeme za méně důležité než všechny naše povinnosti. Říkáme si, že se tomu budeme věnovat, až zbude čas. Jenže čas často nezbude.

Radost není odměnou za dokonale zvládnutý život. Může být jedním ze zdrojů, z nichž čerpáme sílu, abychom svůj život vůbec unesli.

To, co nám přináší opravdovou radost, nemusí být zbytečným přepychem. Může to být potrava pro naši vnitřní sílu.

Radost a bolest

Radost a bolest nejsou vždy oddělené světy. Mohou se objevit vedle sebe, někdy dokonce ve stejné chvíli.

Můžeme se smát při vzpomínce na člověka, který nám chybí. Můžeme cítit vděčnost i smutek při pohledu na něco, co se už nevrátí. Můžeme prožívat radost z nového začátku a zároveň oplakávat to, co jsme museli opustit.

Dalajláma a arcibiskup Desmond Tutu se v Knize radosti zabývají právě otázkou, jak může člověk uchovat radost i ve světě plném utrpení. Oba prošli dlouhými obdobími osobních i společenských těžkostí, přesto radost nechápali jako útěk od bolesti. Spojovali ji se soucitem, pokorou, vděčností, humorem a schopností vnímat vlastní zkušenost v širších souvislostech.

Radost není zradou toho, co jsme ztratili. Může být znamením, že láska a život v nás stále pokračují.

Není třeba čekat, až smutek úplně odejde. Některé ztráty v nás zůstávají a postupně se proměňují v součást našeho života. Radost může vedle nich znovu vyrůst, aniž by tím zmenšovala jejich význam.

Možná právě zde poznáváme její nejhlubší podobu. Není to radost z toho, že se nestalo nic bolestného, ale tiché vědomí, že ani bolest nedokázala zcela uzavřít naše srdce.

Radost, kterou sdílíme

Radost má zvláštní schopnost růst, když ji sdílíme.

Dobrá zpráva se stává skutečnější, když ji můžeme někomu říci. Společný smích uvolňuje napětí a připomíná, že v těžkostech nejsme sami. Upřímné potěšení z úspěchu druhého člověka může posílit vztah více než dlouhá slova.

Ne vždy je však jednoduché radost druhého přijmout. Pokud sami prožíváme nedostatek nebo zklamání, může v nás cizí štěstí probudit závist, smutek či pocit nespravedlnosti. Takové pocity z nás nedělají špatné lidi. Mohou nám ukázat místo, které v nás potřebuje pozornost a laskavost.

Můžeme druhému přát dobro a současně si přiznat, že nás jeho radost bolí. Obojí může být pravdivé.

Sdílená radost nevzniká z povinnosti být nadšení. Vyrůstá z bezpečí, ve kterém nemusíme skrývat ani vlastní touhu a zranitelnost.

Radost, kterou přijímáme bez srovnávání a předáváme bez očekávání, se může stát jemným spojením mezi lidmi. Připomíná nám, že dobro nemusíme pouze hledat sami pro sebe. Můžeme je také rozpoznávat, podporovat a nechávat proudit dál.

Místo k zastavení

Dnes nehledejte nic mimořádného. Vyberte si jeden obyčejný okamžik, který byste jindy téměř nevnímali.

Může to být příprava čaje, otevření okna, cesta se psem, sprcha, dotek slunečního světla nebo chvíle, kdy se posadíte do oblíbeného křesla.

Na několik nádechů zpomalte.

Všimněte si jedné barvy, jednoho zvuku, jedné vůně a jednoho příjemného pocitu v těle. Nic dalšího nemusíte vytvářet. Jen dovolte tomuto okamžiku, aby chvíli trval, aniž byste jej hned překryli další činností.

Potom si v duchu řekněte:

"Tato chvíle je malá, ale je skutečná."

Nesnažte se radost zesílit ani ji udržet. Jen si všimněte, zda se ve vás objeví nepatrné uvolnění, teplo, klid nebo potěšení.

Možná nepocítíte nic výrazného. I to je v pořádku. Smyslem tohoto zastavení není vyrobit radost na povel, ale učit svou pozornost rozpoznávat chvíle, ve kterých může radost přirozeně vzniknout.

Večer si můžete vybavit tři drobné okamžiky, které byly něčím příjemné. Nemusejí být důležité ani výjimečné. Právě jejich obyčejnost nám může připomenout, že radost někdy nevstupuje do života velkými dveřmi. Přichází tiše, v maličkostech, které jsme tentokrát nepřehlédli.

Radost nemusíme vlastnit ani zadržet. Stačí se jí otevřít ve chvíli, kdy se nás dotkne.

K dalšímu čtení

1. Jeho Svatost dalajláma XIV., Desmond Tutu a Douglas Abrams: Kniha radosti
2. Jeho Svatost dalajláma XIV. a Howard C. Cutler: Umění být šťastný
3. Viktor E. Frankl: A přesto říci životu ano
4. Anselm Grün: Jak znovu najít radost?
5. Paramhansa Jógánanda: Tajemství trvalého štěstí
6. Jack Kornfield: Nic než přítomnost – Najděte svobodu, lásku a radost, ať jste kdekoli
7. Frédéric Lenoir: Filozofická cesta ke štěstí
8. C. S. Lewis: Zaskočen radostí – Moje cesta od ateismu ke křesťanství
9. Yongey Mingyur Rinpočhe: Radost ze života – Štěstí jako vědecká disciplína
10. Osho: Radost – Štěstí, jež pramení z nitra
11. Matthieu Ricard: Kniha o štěstí – Otevřená cesta ke šťastnému životu
12. Thich Nhat Hanh: Každý krok je radost